Feldpostkarte

Promáčený papír je cítit hlínou zákopů, děsem a střelným prachem, písmo sotva čitelné. Přesto jej louská znovu a znovu, uprostřed noci po něm tápe rozespalými prsty a ujišťuje se, že je pořád pod polštářem. To psaní je kotva, tenounká stříbrná nit vinoucí se stovky a stovky kilometrů na východ, kde svítí jiné slunce a jiné hvězdy. Je vzpomínkou a ujištěním, nevyslovenou nadějí a vším, o čem nemůže Giuliovi říct, protože on nic takového nemá. Část se zpáteční adresou je protržená a nečitelná, ale i kdyby na něm nešlo přečíst zhola nic, jí stačí Nejmilejší Anežko a milující táta. Úplně.