Příběh bez pointy

„Vyprávěj mi o svém životě.“ Ne, že by se ta otázka nedala v jejich situaci čekat. Copak jde vyprávět život jako příběh? Jako by měl nějakou předem určenou pointu. Úvod, stať a závěr. Krize (středního věku, haha), peripetie a katastrofa. Pak má člověk sklony obsazovat role, vybírat epizody a ty, které mu nezapadají do scénáře, vylučovat.
Měla jsem idylické dětství, chtěla říct, ale věděla, že pak jí bude soudit. Bude říkat, že si za svoje problémy může sama. „Otec byl alkoholik a matka stála vždycky na jeho straně. V dospívání mě šikanovali…“. „Popiš mi to trochu blíž.“, řekla jí psycholožka.