V temnotě

Les houstnul, mezi stromy se plížily stíny. Vzpomínky na sluneční svit, na hudbu a zpěv, na hlasy přátel se zdály být jen ozvěnou dávno vyprávěného, téměř zapomenutého příběhu. Temnota se kolem nich stahovala, spoutávala znavené nohy, zamlžovala mysl, zotročovala srdce. Zuzana tiše plakala, Edmund cedil mezi zuby nadávky a Petr kráčel s hlavou svěšenou k zemi.
„Nikdy se odtud nedostaneme,“ hlesl.
„On nás najde,“ zvolala Lucinka. „Copak mu nevěříte?“
Petr se otočil a pohlédl do sestřiných jasných očí.
„Věřím,“ zašeptal vyčerpaně.
„Já taky,“ vzlykla Zuzana.
„I já,“ zachraptěl Edmund.
Les se zlatě rozzářil.
Na cestě před nimi stál velký lev.