Záchrany

Mýtina překypuje šedými kabáty. Ale Rudí to nejsou, konečně bezpečí. Horečka mě donutí usednout. Kamkoliv jdou tihle vojáci, musíme s nimi. Bratříčci se projednou shodnou:
“Odpočívej, Anuško.”
“Najdeme velitele.”
Chladím čelo o břízu – ale nejsem sama.
Zasmušilý, tmavý voják mě pozoruje... Nejistě? Bojácně? Zle nepůsobí – na krku má kříž Boží.
Usměje se. “Zdravstvujte. Jsem Záboj, střelec československých legií.”
“Legie? Tady?” vyhrknu nezdvořile. “Anna Sergejevna Karpovová.” Natahuji ruku, ale příliš se mi třese.
“Válka nás přivedla zdaleka… chceme odsud pryč.”
“My jsme zdejší… pryč chceme také. Zvláštní náhoda, potkat zrovna legionáře. ”
Střelec Záboj zvážní. “Třeba vás sem poslal Bůh,” skoro zašeptá.