Připadala mu jako marioneta zapomenutá v zákulisí velkého dramatu. Ztracená ve svém labyrintu iluzí, v samém srdci Mohavské pouště. Skryta před světem v hlubinách tajné vládní laboratoře, rozjímala Larisa Sergejevna o kráse a dokonalosti, aniž by zaznamenala, že za zdmi jejího osamění proběhla nukleární válka. Namísto bezpečnostní prověrky stačila Nathanielovi zahnutá trubka a páčidlo.
"Jsi to ty, Váňo?" zaskřípal nepřirozeně mechanický hlas, "zazpívám ti, chceš? Už se cítím mnohem lépe. Žádné metastáze, slibuji. Můj hlas je zase zpátky." Cupitala trhaným labutím krokem napřahujíc náruč. Porcelánová panenka zašlého věku, které nikdo nestačil říct, že všechnu krásu světa pozřelo velké černé slunce.
I takový text se může zrodit, když se vám porouchá zvonek u vrat a zadrhávající melodie hraje celým domem.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
*vydává série citoslovcí*
Kleio
*vydává série citoslovcí*
Sestřička Makovička, ubohá ztracená panenka.
Fascinuje mě, jak dokážeš propojit jednotlivá vlákna, která jsi stvořil. A dávat dohromady děsivou skládačku zničeného světa. Navíc - domysli si čtenáři a až si domyslíš, pochopíš, co strašného jsi právě uzřel.
Smekám svůj pomyslný kloboučník.
Děkuji. Připadám si, jako
Nathanel
Děkuji. Připadám si, jako když opracovváám dlátkem obrovský kus kamene a modlím se, aby se nerozpadl vejpůl.
To je drsný... auuu
Peggy
To je drsný... auuu
..
Akumakirei
Inspirace číhá vážně všude, že :) Krásný (a bolestivý) text.
To je scéna jako z hororu
neviathiel
To je scéna jako z hororu
Sice už se nechytám, co se
Esclarte
Sice už se nechytám, co se týká příběhu, ale je to strašně krásně podané.
Děkuji za komentář. Pokusím
Nathanel
Děkuji za komentář. Pokusím se po skončení dmd sepsat vše jako knihu a zaplnit bílá místa.