Jako břízce bílé

Třetí den zdolali Aravis. Údolí byla poslední hrozba. Poblíž bezpečí hor vydechli.
Varoval je Dobryňa, než padl první výstřel. Záboj pohlédl na Annu – zradili kolaboranti? Štěstěna?
Namířil. „Odveď je,“ syknul. Poslechla.
Němců nebylo moc. Neměli psy. Vystřelil.
Do lesa přeběhly děti.
Stačí je zabít.
Annelisina sestra a matka.
Nebo zdržet. Vystřelil.
Sergej. Annelise.
Poslední Němec střílet uměl.
Anna pronásledovatele setřese.
Záboj padl do mechu, rameno probodla bolest.
Jsem přijatelná ztráta. Jsou horší konce.
Třesknul hrom. Anna mezi březovými kmeny pevně svírala Marju Morevnu.
Pak bylo ticho, mech bezhlučně vsakující krev.
A Anna. Obrátila ho, zaškrtila ránu.
„Není přijatelných ztrát, rozumíš?“