Kradený

Dá se říci, že jak jsem chytrá, tak na některé věci jsem prostě poleno.
Třeba karty.
Naši nás již v brzkém mládí zapojovali do večerního hraní žolíka.
A zde nastal ten pověstný kámen úrazu.
Tatíček mi, malé pětileté cácorce, podával ne-ná-pa-dně pod stolem chybějící obrázky do postupky.
Takže dnes umím tak trochu prší a již zmíněného žolíka.
Jak mě potěšilo, když mě kamarádka naučila hrát kradeného.
Prostě si berete, dokud něco nemáte v ruce, a pak vykládáte a kombinujete a překládáte, až vám nezbude v ruce nic.
Ovšem, už se mnou hrát nechce.
Poslední Eso je vždy moje a za-ví-rám .