8. Neomezené možnosti

To, že jednoho zajmou, se občas stane. Talisman o tom věděl. Taky věděl, že to ještě nemusí být konec světa.
Naopak.
Otevírá se mu jenom další příležitost. Nemusí se pohybovat vesnici od vesnice, strážce od strážce, přesvědčovat jednoho po druhém. Teď jich může zaujmout šest najednou.
Cítil, jak ho zaplavuje adrenalin. Strach z neznámého, ten hloupý reflexní stav už setřásl. Bude to tanec na ostří nože, ale bude to stát za to. Nebyl důvod se bát. Měl štěstí. Vždycky. Jeden z těch lidí, co ho ostatní nenávidí, protože mu vždycky padne šestka.
Podíval se hluboko do světlých očí svého věznitele a uvolnil se. Uvidí až na dno jeho duše...
Prý se chce ptát, ale mlčí. Tohle ticho by mohlo roztřást někoho méně sebejistého, přinutit ho, aby ze sebe začal chrlit náhodné informace, jenom aby no nějak zaplnil. Na něj to neplatí.
Promluví, až bude chtít.
Chce právě teď.
„Ty víš, co ve vesnicích povídám.“ Jemný hluboký hlas, který posluchače příjemně rozechvěje. Vtělená síla a sebejistota. Má velitelovu stoprocentní pozornost.
Přikývnutí.
„A nevěříš tomu.“ Konstatování, ne otázka. Nechat do hlasu proklouznout mírné pobavení. Teď měl pozornost všech a úplně se jí opájel. Je nepředvídatelný, zajatý, ale ne poražený. On tady určuje tón, má hlavní slovo...
„Měl bych tomu věřit?“ Velitelův hlas je neškolený v řečnění, ale jeho slova míří přímo do černého. Stáhne na sebe pozornost. To ale dlouho nevydrží.
„Jistě, že bys měl,“ Talisman se lehce usmál a dovolil proklouznout špetce sebeironie, „pak bych měl život mnohem jednodušší. Ale –“ teď je na čase trochu zvážnět, „důležité je, že je to skutečně pravda. Na druhé straně opravdu určujeme pravidla my. Je to ale logické. Když se nad tím zamyslíte,“ obrátil se ke všem, „my jsme prakticky polobozi. Silnější. Odolnější, Téměř nesmrtelní. Je jen logické, že u nás my určujeme pravidla. Normové nechápou naši převahu, bojí se nás. Nevědí, že nemusí, že my naši sílu můžeme využít proto, abychom je chránili. To přece děláte taky, ne, chráníte je?“ na chvilku udělal pauzu v proslovu a přejel očima po svých věznitelích, pokoušeje se u každého navázat přímý oční kontakt.
„Ano, chráníte je. My je chráníme zase po svém. Museli jsme převzít moc, jinak bychom je nikdy nedokázali ochránit... správně.“
„Nemyslím, že by byl dobrý nápad, nechat strategické rozhodovaní na některých... našincích.“ opáčil velitel zamyšleně.
„Ale samozřejmě,“ Talisman mávl rukou nad jeho váháním. Tedy, mávl by rukou, kdyby nebyl momentálně svázaný. „Každý má své silné a slabé stránky. Jenom potřebuješ génia, aby je dokázal využít.“ To chce přeformulovat trochu jinak. „Aby dokázal plně využít potenciálu každého jednotlivce. Tady – jste utopení v bezvýznamných šarvátkách. Spíte v bažině. Žerou vás muchničky. Přinejlepším vás zavřou do vlhké stodoly, kde si můžete ustlat na tvrdé podlaze, jednou denně dostanete šlichtu a pak vás vypustí, abyste pro ně umírali? Znám to, vždyť jsem byl jeden z vás! Právě proto dokážu ocenit to, co Smrtonoš nabízí.“
„Smrtonoš.“
Jména jsou moc. Jména jsou důležitá. Tvrdí někteří.
Jména jsou náhoda a je potřeba je mít, aby se neotočili všichni, když zavoláte „hej, ty!“. Tvrdí jiní.
Talisman má štěstí. A nosí štěstí.
Smrtonoš...
„Kdo je Smrtonoš?“
„Neříkej, že jsi to jméno ještě neslyšel.“
„Jméno jsem slyšel. Kdo to ale je?“
„Smrtonoš je... bůh. Dal mému životu, našim životům, ten správný smysl. S ním jsme silní. A nejen to. Je to génius, rozumíš? On chápe magii Zóny. A dokáže ji využít. Nikdy jsem nepoznal, neviděl nikoho, kdo by si dokázal Zónu zkrotit. Normové, kteří neumřou, se promění v běsnící bestie a pak - stejně umřou. Nebo se probudí a jsou Přeměnění, jako my. Zvířata jakbysmet, jen se neprobudí. Hmyz vychcípá rovnou. Rostliny... kdo ví, jak přežívají v Zónách rostliny, bez hmyzu? Teda, kdo... vsadím se, že Smrtonoš to ví. Pro něj je magie i zdroj energie.
Poslyš, já jsem se Smrtonošem prakticky od začátku. Jsem jeho přítel, víš – a stejně, i kdyby se mi pokoušel Zónu vysvětlit, nemám šanci ji pochopit.
A proto se neustále vracím – sem. Každému nabízím šanci. Nejčastěji, to víš, pochopí lidi šanci na klid, bezpečí a moc. Nezastírám, že moc. Ale někteří, ti vidí víc. Šanci na poznání. Na odpovědi,“ Talisman se rozhorlil. Teď kázal Pravdu a v Pravdě byla síla.
„Ale proč Smrtonoš? Proč ne třeba... Tvůrce? Objevitel?“
„Nic nechápeš. V tom jméně je síla a strach. Ne strach pro nás, strach pro Normy, pro nepřátele. Potřebuješ strach, jak jinak můžeš vládnout? Potřebuješ využít všechny zdroje co nejlépe, proto si nemůžeš dovolit, aby se ti vzpouzeli. No a kdo to nepochopí, ten... má smůlu. Proto Smrtonoš.“
„A nepřijde tak za nějakou chvíli o... zdroje?“
Talisman se uvnitř zatetelil. S tímhle exemplářem byla radost pracovat.
„Ano, to by normálně byl problém, ale vlastně není, protože naše hranice nestagnují, ale rozšiřují se. Setrvalý růst, slyšels to někdy?“
„Pro setrvalý růst je zapotřebí rozšiřování životního prostoru...“
„Přesně!“
Až tohohle dovede k Smrtonošovi, bude sakra pochválen. Tupých bijců najdete dvanáct do tuctu, ale inteligentního Přeměněného aby jeden pohledal.
„A Smrtonoš narazil na hranici Zóny, ale to ho nezastaví a on pokračuje dál? Proto ty výpady?“
„Do teď to byly jen průzkumné šarvátky, prosím tě. Ale teď je na druhé straně všechno hezky pěkně vystabilizováno, takže...“
„Takže máme brzy očekávat velký útok,“ dokončil velitel klidně.
Talisman zamrkal. Cože? Takhle to nemá být!
„Smrtonoš vás... nás... osvobodí...“ chabě zkoušel nahodit ten pocit Pravdy.
„Takže on přijde za námi a my se nemusíme namáhat za ním.“
Ne! Proč se mi to všechno začíná sypat pod rukama?
„Smrtonoš sem přivede řád... dá životu zdejších Normů smysl...“
„A spoustu jich zabije... pro jejich vlastní dobro.“
„Co vám na nich záleží?“ Talisman se zazmítal v poutech. „Vy.. vy... děti! Já tu byl! Vím, jaké to tu bylo! Já jsem... První Generace!“
Ticho se prakticky zhmotnilo. Respekt byl skoro hmatatelný a Talismanovi se vrátilo sebevědomí. Jako by mu padla šestka. Zase.
První Generace. Syroví, rozervaní Přeměnění, napůl legendy. Ti, kteří dokázali přežít a stabilizovat se víceméně čirou náhodou... a silou vůle.
Bohužel pro něj, Racek házel dvacetistěnkou.
Věděl, že vězeň lže. On znal z První Generace všechny. Koneckonců, byla to jeho generace – a byl z ní poslední, kdo byl ještě naživu.
Zavrtěl hlavou.
„Nebyls tu.“
Talisman zalapal po dechu.
„Můžeš... budeš moct mít moc.. sílu... budou tě poslouchat...“
„S tím jsi začínal, ne?“
Povzdech.
„Lžeš. Nějaké informace jsi nám dal, a možná bys nám mohl dát i víc, jenže... lžeš. A jsi moc nebezpečný na to, abychom riskovali, že nám utečeš.“
Talisman zalapal po dechu. Takhle to vážně být nemělo? Měli s ním jít... všech šest... obrácených najednou, měli... jenže místo toho slyší...
„Promiň. Budu tě muset zabít.“
A pak dodatek: „Ale je to vysloveně jen pro tvoje dobro.“
Talismanovi padla jednička. Poprvé.
Štěstí se asi unavilo a sedlo si na Osla.
I když... na kostkách houby záleží, když hrajete šachy.