Jen ať nestojím na stole

Ráno vybíhám vždycky narychlo. Čas, kdy bych měla vstávat a kdy vstávám, se liší. Nemám to ráda, probuzení se obecně, neměnný šum televize, která někdy nejde vypnout ani na noc, to uspěchané čištění zubů před zrcadlem, do kterého se neodvážím pohlédnout. Oblékání zejména nenávidím, je to, jako bych stála na konferenčním stole, uprostřed strnulých ministrů. A kdo ví, třeba i stojím.
Paranoia. Maminka mi vždycky říkala, že je to normální, zejména se nemusím stydět. Člověk by řekl, že když v tom jeden vyroste, ani mu to nepřijde.
"Miluju to."
Svoboda je otroctví.
Velký Bratr vidí. Nikdy to není na zkoušku.