Počátkem jara v Anglii

Ulice byly stejné. Kámen, břečťan i popínavá růže. I srdce lidí se změnila jen málo. Učil se neuhýbat nikomu z cesty. Nekrčit se. Nedívat se do země. Král nemůže ohýbat ramena a on tento úřad vykonával už dlouho. Nemohl určit jak, protože čas se krčil a natahoval, aby mu vyhověl. Čas si ho oblíbil, stejně jako stromy, ptáci a déšť.
"Odkud sem ti barevný pořád lezou..."
Ohlédl se. Muž, který pronesl tu hloupou poznámku, se držel za tvář poznamenanou nečekaným švihnutím větve. Stephen Black poděkoval stromu. Ještě po tolika staletích nemůže projít městem, aniž by někdo nekomentoval jeho barvu kůže...