To nepotěší

Na to se dalo říct jediný:
„Týýý brďo!“
Taky jsme to řekli. Všichni najednou. (Jen Brázda to řek jinak, jenže to byl prostě Brázda, a u mameluka s trojkou z chování se to tak nebere.)
Stáli jsme na vršku Dukelský, regulérně nejprudšího kopce, kterej můžete v Teplicích najít, a koukali na ten zázrak. Protože tohle, pánové, to nebyly jen sáňky. Tohle byl úchvatnej, dokonale vyladěnej závodní stroj, co proletí sněhem jak po másle a nechá vás stát na chodníku s hubou dokořán.
„Čumíte, co? Mi naši přivezli z Drážďan. Počkejte zejtra,“ nadmul se Pažout, „něco uvidíte.“
Viděli jsme.
Přišla obleva.