Obyčejně se bráním tématu covidové situace, ovšem dnes mi to nedalo... Za inspiraci také děkuji větě ze zadání: "Tak snad se dnes nebudete postit v drabblení."
Bledě průsvitná kůže poodhaluje tajemství spletitého labyrintu žil a cév. Ostrá žebra jako by se snažila vyskočit mi z těla; kostnaté prsty se třesou i za bezvětří a neudrží již ani vadnoucí rudost tulipánu. Tmavé kruhy se usadily pod ztěžklými víčky. Pouze v očích zůstávají zbytky mé někdejší krásy, byť jim splývavě mastné vlasy zabraňují ve výhledu. Avšak bojím se, že i tato jiskra dříve zhasne, než aby dostala šanci opět zažehnout plnohodnotný oheň života.
Jsem múza a umírám nedostatkem způsobeným touto svazující, omezující dobou. A až zahynu, zůstane jen chabou otázkou času, kdy i můj milovaný umělec pojde hlady.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Počáteční popis dost věrně
Faob
Počáteční popis dost věrně seděl na mě v dubnu, odhalení hodilo samozřejmě jinam: ano, je to hrůza - kultura je přeci nadhodnota, ať si tedy klidně zhyne...! Múza snad neumře, ale ta bezostyšná vláda technokracie dál pustoší duše.
Zatím vždycky se múzy zase
Aries
Zatím vždycky se múzy zase vzmátořily, tak bych to neviděla tak černě