Bez lásky

„Vodo, vzedmi se! Vyhřezni, zalij, strhni zpátky do hlubin!“ ledově pronáší, jako smrtící báseň, přímo nade mnou.
Mé prsty svírají obruč, jež mne přiškrcuje. Nemohu se nadechnout. V puse cítím krev. Stmívá se mi před očima, a přesto se musím dívat, jak můj bratr konečně doopravdy umírá.
Neměl s námi bojovat. Tolik jsem ho prosil. Žadonil. Ať nás nechá být. Ať jde pryč.
Ne, Seimei musel mít všechno.
Horké, něžné dlaně mne opatrně staví na zem. Vzhlížím.
Soubimu po hrudi stéká krev, a já si ještě jednou líznu, abych nezapomněl, jak chutná. Soubi je můj.
Zavírá oči a šeptá: „Ritsuko...“