Loveless

Nakonec to byl jeho sensei, který to udělal. A všem pěkně na očích... Jako by nestačilo, co mu prováděl předtím. Nejdřív mu poskytl domov a péči, a pak mu dal pocítit svou drtivou převahu dospělého.
...A teď ho chce poslat pryč.
Chlapec s dlouhými vlasy sáhl do kapsy u kalhot. Sevřel něco malého a chlupatého, co ztratil hned po první společné noci.
"Už mi nepatříš," řekl lhostejně sensei.
"Vy jste vážně hajzl!"
Vyťal mu políček. "Zdá se, žes už zapomněl na moje lekce, Soubi-kune," řekl s dokonalým sebeovládáním.
"...Nikdy nezapomenu," sotva pohnul rozbitými rty Soubi a poprvé bez dovolení odešel.

Soubi je lhář.
Třebas mne bolí to připustit, Soubimu nelze věřit, ani když tvrdí, že nebe je modré. (Tokijské nebe také modré nebývá často.)
Soubi mi řekl: „Seimei věděl, že ho chtějí zabít.“
Soubi mi řekl: „Seimei mně přikázal postarat se o tebe po jeho smrti.“
Ptal jsem se, kdo zabil mého bratra, a Soubi odpověděl: „To ti nesmím říct.“
Teď Seimei stojí přede mnou, živý, zdravý, s úsměvem na tváři a tisícem výmluv a vysvětlení, z nichž mám chápat, proč se do dnešního dne probouzím ze snů, v nichž vidím svého bratra uhořet.
Soubi mi říká: „Miluji tě, Ritsuko.“

Seimei byl zavražděn.
Ať se snažím sebevíce, některé věci prostě nechápu.
Třeba, když nejsem skutečný, proč jsem tady? A jsem-li skutečný, proč mne máma nepoznává? Proč se před ní musím schovávat v mém pokoji? Proč chodím do školy se šrámy a modřinami... a proč se na mne lidé dívají s lítostí a nic nedělají?
Ty nejsi skutečný Ritsuka, odpovídá mi mámin hlas.
Dobře. Nepamatuji si bytí opravdovým Ritsukou, nemohu se hádat.
Třeba ani moje bolest není opravdová.
Proč mám pak pocit, že mne někdo probodl, když před sebou vidím svého bratra – živého?
„Ahoj, Ritsuko,“ říká mi, jako bych doopravdy byl.

„Vodo, vzedmi se! Vyhřezni, zalij, strhni zpátky do hlubin!“ ledově pronáší, jako smrtící báseň, přímo nade mnou.
Mé prsty svírají obruč, jež mne přiškrcuje. Nemohu se nadechnout. V puse cítím krev. Stmívá se mi před očima, a přesto se musím dívat, jak můj bratr konečně doopravdy umírá.
Neměl s námi bojovat. Tolik jsem ho prosil. Žadonil. Ať nás nechá být. Ať jde pryč.
Ne, Seimei musel mít všechno.
Horké, něžné dlaně mne opatrně staví na zem. Vzhlížím.
Soubimu po hrudi stéká krev, a já si ještě jednou líznu, abych nezapomněl, jak chutná. Soubi je můj.
Zavírá oči a šeptá: „Ritsuko...“