Benátky, léto 1918

Otevřeným oknem vstoupí do pokoje lehký vánek, pískání gondoliérů a chuť moře. Slaná na jejích rtech, slaná na tvářích.
Hvězdy tančí na laguně a ona zatne prsty do drapérie a potisící si zakáže myslet na jiná světla na jiné vodě.
Na Petrohrad, na minulost, ve které zpívala a tančila, zářila, opěvovaná, obletovaná, šťastná.
Kde jsou ti milenci, které navlékala na nit svého mládí jako perly? A proč se nikdo z nich nestal manželem?
„Sama jsi to chtěla,“ zní jí v uších vlastní hlas.
A teď, když bílé noci zrudly, v doživotním vyhnanství jí zvony svatého Marka odbíjí rozsudek věčné samoty.