Vzpomínka na hlubinu

Moře se rozhodlo zkamenět a dotknout se nebe. 

Bílý vápenec, ostrý jako zuby dravců, je tichý hřbitov korálů. Každý kámen tvoří miliardy schránek dávných tvorů. Kdo našlapuje po hřebeni, chodí po dně oceánu, který už miliony let neokusil ani kapku slané vody. Ticho bolí.

Když se jarní slunce dotkne ledových štítů, probudí v horách touhu vrátit perly do prázdných škeblí. Z ostrého štěrku vytrysknou šafrány. Křehká chapadla okvětních lístků se natahují do řídkého vzduchu, oranžové blizny svítí jako sasanky. Prokletije se na pár týdnů stává zase útesem. 

Fialové stráně potvrzují, že minulost není zapomenuta. 

Lze se vrátit. 

Drak to ví.