Předvečer jara

Mrzne až praští, skoro mi slova u úst zamrzají, když vyrazím ven pro ještě trochu dřeva. Jenom pár polínek. Tak málo už jich zbývá.
Třesou se zimou. Žena, dobytek, děti. Jaro už tady mělo být.
Dochází jídlo, zbývá ho míň než dřeva.
Zlatavé zrno, příští setba naše, směje se, volá: “Sněz mě! Sněz!”
Dívám se na něj, dívá se žena, děti. Jsme všichni přešlí mrazem. Já ale vím, že bude líp. A tak jim vyprávím, v žaludku nám kručí: “Na jaře zasejem a bude dobré léto, na podzim sklidíme a až pak přijde zima, nacpem si teřichy docela k prasknutí.”