Návštěvník

Na Stokorcový les padla tma.
Slunce zakrývala obrovská hlava toho tvora. Nikdo ještě neviděl nic strašnějšího, ani slonisko nebylo tak strašidelné v porovnání s ním. Byl... Byla to příšera. Asi sem zabloudila z města, kde bourala domy a šlapala po autobusech.
Všechna zvířátka se zavrtala do nejzazších koutů svých domků a ani nedutala. Jen na palouku seděl osel Ijáček a čekal. Příšera zavětřila a zařvala, div ho neodvála.
„Tak dělej, sněz mě.“ Příšera si odfrkla. „Stejně nemám nic lepšího na práci, než se nechat sníst. Nikdo za mnou nechodí, jsem pořád tak sám...“
A tak se příšera naklonila, otevřela tlamu –