Godzilla

“A hlavně se chovejte slušně!” ukončil otec standardní výchovný proslov, který ovšem žádný z jeho potomků neposlouchal na víc než půl ucha.
Okolní lákadla zcela zaměstnávala jejich pozornost. Barevná světla! Hudba! Hromada lidí!
“Pozor kam šlapeš!” křičel otec nervózně, když nejstarší syn neohroženě vyrazil vpřed.
“Nešťouchej do toho!” zarazil kvapně dceru, kterou zaujala základna vysoké pyramidové struktury.
“Chcete snad, aby nás odsud zase vyvedla ochranka?” chytal se za hlavu, když se jeho nezdárné děti jako na povel rozběhly každé na jinou stranu.
“Ale jen je nech proběhnout,” zabručela na manžela dobrácky paní Godzillová, “vždyť jsou ještě malí a skoro neškodní.”

Její dcerka byla studnicí příběhů. Cokoli řekla bylo tak zábavné, oduševnělé a originální, že přestala poslouchat všechno ostatní.
Toto zvláštní uspořádání jim oběma vyhovovalo. Malá velké povyprávěla pohádku a usnula. Každý večer proto s nedočkavostí usedala na okraj postele.
„Bylo nebylo. Dneska ráno jsem šla na procházku. Našlapovala jsem tak potichu, že na ulici nevyběhla ani jedna noha. Došla jsem k tomu železnému krámu. Pak jsem ho snědla. Brou noc, mami.“
Velká pokývala ostnatou zelenou hlavou, pohladila malou ostnatou zelenou pařátem a potichu vyšla z pokoje.
Je noc, malé i velké Godzilly jdou na kutě. I vy byste měli. Dobrou!

Už už se zdálo, že Ijáček skončí v břiše strašné příšery, která přišla z města, kde bourala domy a šlapala po autobusech. Rozevřela tlamu s tolika zuby, že by je ani Kryštůfek Robin nespočítal, a chystala se osla sežrat.
„A neupejpej se, klidně si kousni,“ řekl Ijáček do tlamy.
Tu se nad ním mihl stín moudré sovy. „Za Ijáčka!“
Bum! Bzzz...! V hubě tančí včely!
Příšera zakňučela a utekla. Na louku se seběhla všechna zvířátka.
„Tak pac a pusu!“ volal Klokánek za příšerou.
„Vy jste mě zachránili,“ řekl Ijáček překvapeně. „Páni.“
Pak si všichni přinesli spoustu medu. Pú se probudil.

Na Stokorcový les padla tma.
Slunce zakrývala obrovská hlava toho tvora. Nikdo ještě neviděl nic strašnějšího, ani slonisko nebylo tak strašidelné v porovnání s ním. Byl... Byla to příšera. Asi sem zabloudila z města, kde bourala domy a šlapala po autobusech.
Všechna zvířátka se zavrtala do nejzazších koutů svých domků a ani nedutala. Jen na palouku seděl osel Ijáček a čekal. Příšera zavětřila a zařvala, div ho neodvála.
„Tak dělej, sněz mě.“ Příšera si odfrkla. „Stejně nemám nic lepšího na práci, než se nechat sníst. Nikdo za mnou nechodí, jsem pořád tak sám...“
A tak se příšera naklonila, otevřela tlamu –