DMD 2024

Mezi mraky problesklo slunce. Za hradbami přístavu mohli shodit zdání formálnosti. I zmoklé kabáty uniforem. Potůčky dešťové vody se sbíhaly k pobřeží. Hejno rybáků se s křikem vzneslo. Osvobodila nohy ze střevíců. Bosá chodidla zabořila do mokrého písku.
Šli pomalu, co noha nohu mine.
Zastavila se. Ztěžka oddechovala.
Tom se ohlédl.
"Odpusť, nevěděl jsem..."
"To nestojí za řeč."
Posadili se ve stínu palem.
Podal jí zdobenou placatku. Zahleděla se k moři. Třpytilo se tisícem zlatých odesků. Osamělý terej se střemhav snesl z oblohy. Plachty rybářských člunů splývaly s obzorem.
A za ním nekonečné míle oceánu rozprostřené mezi nimi a domovem.

Evžen má v úmyslu prodat vzácný kámen a vezme Bořka s sebou. Plánované poklidné obchodní jednání se ovšem tragicky zvrtne a Bořek musí překonat sám sebe.

Celý příběh je k dispozici na budečských stránkách

V prvním dubnovém tématu navštívila jedna vesnická čarodějka kurník. A mně se zpoza hřadů nečekaně vynořil příběh o vychýlení rovnováhy.
Obsahuje jisté množství nepříjemných scén a nějakou tu smrt, ale všechno v míře, která tak nějak patří k životu (obzvlášť, když jste vesnická čarodějka někdy na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století).

K přečtení zde.

„Jste třetí nejlepší tramvajačka v Evropě. Jaký to je pocit?“
Proboha, co je to za otázku?
„Ehm… Fajn?“
„Bude pro vás cena z mistrovství znamenat nějakou změnu?“
Jasňačka. Přestanu vozit houmlesáky prvním ranním spojem, čistit zasraný výhybky, stát v kolonách za blbečkama, co musí jezdit do práce autem, dohadovat se s dementama, co tě trefí do druhých dveří a tvrdí, žes to přece měla dobrzdit… Jsem teď celebrita, ne? Dělaj se mnou rozhovor do Blesku.
„No… ono se zase tolik nezmění.“
„Začínala jste jako tanečnice u tyče. Co vás zlákalo pro tramvaje?“
„To už je tak dávno, že nemám páru.“

Bloumal ulicemi Liverpoolu s kytarou zavěšenou přes rameno a přemýšlel, co dál. Jeho hudební kariéra se momentálně nacházela v troskách a sám byl švorc jako holič na Woodstocku, což byl jeden z důvodů, proč ho domácí vyhodil z kvartýru.
Potřeboval práci. Jenže do supermarketu se vrátit nemohl a aby nosil hole v golfovém klubu místních zbohatlíků, na to by musel mít menší sebeúctu než průměrná rohožka.
Zahleděl se na bilboard, pod nímž se chystal nocovat. Mezi reklamou na relaxační fólii a nový filmový trhák „Smrt sexy tanečnice v diskoklubu U Drákuly“ se objevil inzerát nabízející místo na těžařské lodi JMC*.

“Bůh stojí při nás! Tohoto slavného dne shlíží náš nebeský otec na naše činy a souhlasně přikyvuje. A povinností každé ho z nás je udělat ho hrdým!”
Rytíř v prohnutém hrudním plátu zacákaném krví s těžkostí vylezl do sedla koně. Obvázanou rukou ze země vytrhl prapor a vyzdvihl ho nad hlavu před nastoupenou hrstkou zubožených vojáků.
“Natrhněte jim prdel, zkurvysynům! Za Boha a krále!”
Popohnal koně směrem k nepřátelským šikům pikenýrů.
***
Kronikář namočil pero do kalamáře a pokračoval:
“Hlava hraběte Anjou byla nabodnuta na kopí a nesena v čele armády po dvacet čtyři dní, než se vlivem teplého počasí rozpadla.”

Klíštěcí sportovní lezci, kteří se na Všezvířecí olympiádě umístili v kategorii drobných členovců na historicky nejlepších pozicích, to přehnali s oslavami.

Celou noc sosali Bloody Mary a ráno byli tak napití, že nechytili vlak, kterým měli odcestovat. Všichni členové psího baseballového týmu jim utekli.
Nakonec museli vzít zavděk méně pohodlným ježčím autobusem odjíždějícím za soumraku.

„Někdy mi moji svěřenci vážně pijí krev,“ komentuje událost trenér klíštěcích lezců. „A to mám jenom hemolymfu.“

„Trenér by neměl dělat zlou krev,“ brání se jeden z lezců. „Vždyť jsme ani nepáchali žádné výtržnosti v opilosti. I když jen proto, že z cizího krev neteče.“