Zlaté květy

Šeřilo se a odněkud z dálky se nesl zvuk strun. Po chvíli se přidal zpěv. Zprvu jsem jej nevnímal. Snažil jsem se v chatrném světle čadícího ohýnku vyspravit přezku nátepníku.
„I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…*“
ozýval se tklivý hlas.
„Co to je za píseň?“ zeptal se a podal mi tupou jehlu.
„O Glorfindelovi,“ utrousil jsem. „Ty zlaté květy bych teda chtěl vidět.“
„Leda by si zašil semínka elanoru do prošívky,“ zachechtal se suše. „Možná to udělám taky. Až umřu, tak vykvetu.“
Rozesmálo mě to.
„I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…“
Na hrobech našich druhů vyrůstalo leda bodláčí.