X-men

„Jsi si jist?“
„Ano! Tedy... proboha, mám na výběr? Říkám ti, Jime, VŽDYCKY narostla znova!“
„Nemůžu slíbit, že...“
„Já vím.“
Warren se trásl po celém těle. NENÁVIDĚL ten pohled, to očekávání a zklamání, tu ochromující hrůzu, která ho zachvátila pokaždé. Někdy to byly dva týdny, někdy skoro tři, ale vždycky tam nakonec zase byla, malá, potměšilá, zrůdná... Ve srovnání s mukami, která u toho zažíval, bylo následné zoufalé pižlání žiletkou zanedbatelné.
Bývala maličká... Proč jen taková nezůstala.
Chlapec s křídly se naposledy podíval do zrcadla. „Můžeš.“
Se zvukem motorové pilky vykřikl, až ptáci za okny poplašeně vzlétli z korun stromů.

Erik se pousmál a olověné kroužky vzlétly znovu do vzduchu.
Byla to maličkost. Ztráta času. Hrál si s kousky kovu, a přidával další, jiné, a pozoroval, jak reagují na jeho vůli.
Pohnout se doleva. Doprava. Zamrazit uprostřed pohybu.
Byla to zábava. Na druhou stranu, občas přišly chvíle, kdy si chtěl být jistý, že jen díky své moci dokáže zastavit kulku co proti němu letí - ať už je z olova nebo ze stříbra (někteří lidé byli pověrčiví, až se musel jejich hlouposti smát).
Rozezněl se alarm. Byl čas.
Olověné a ocelové kroužky se zařinčením dopadly na zem jen co Erik odešel.