Košín a Želvík

"Ty, Želvíku," zavrněl Košín. "Má náš život smysl?"
"Jak to myslíš?" zívnul Želvík. "Máme rádi svoje páníčky a oni nás. Likvidujeme žrádýlko, znečišťujeme píseček, přispíváme tudíž ke koloběhu..."
"Ale kdyby tohle všechno nebylo. Co pak?"
Želvík zamyšleně nakrčil nos. "Jasně. Nejde ti o interakci s okolím, ale o samostatné bytí našich neovlivňovaných a neovlivňujících entit."
"Tak nějak."
Želvík natáhl tlapky a protáhl se do pozice dlouhé kočky. "Pohleď a viz. I kdyby ostatní svět zmizel, tato kreace přetrvá. Čisté umění."
A když se já stočím do klubíčka?"
"Taky."
"Díky, Želvíku. Už to začínám chápat. Co kdybys mi ještě oblíznul čumáček?"

"Ty, Košíne," zaprovokoval Želvík. "Tebe nikdy nelákalo být divokou kočkou? Cestovat po širém světě..."
Tohle téma mohlo skončit jen jedním způsobem.
"Tobě nestačí pravidelné cesty k veterináři?" zívl Košín. "Jseš vyklepanej už když tě strkají do přepravky."
"Ahá? A kdože se to pozvracel, jak nás vezli do toho kočičího hotelu?"
"Já se možná pozvracel, ale zato ty ses po...! Cestou tam i zpátky."
"Sssss... Za tohle tě zmlátím!"
"Tak si mě nejdřív koukej chytit, slimáku!"
Dupdupdup. Dupdupdup. Kočičí tlapky dokážou být na plovoucí podlaze pěkně hlučné.
"Koně," zalomila rukama sousedka o patro níž. "Oni tam nahoře snad opravdu chovají koně!"

"Hele," povídá Košínovi Želvík. "Když je ten duben, co kdybychom si napsali nějaké drabble?"
"Ale jak se dostaneme k počítači?"
"Jdu to zařídit. Sleduj: Bluéh, bluéh, bluéh."
"Drahý, Želvík se někde vyzvracel. Mohl bys to uklidit?"
"Již kvačím, drahá!"
"Tak, a máme počítač pro sebe. Teď zadat fandom... Košín a Želvík, to je jasné... Téma je Velení nech na mě."
"To jako že si to napíšeš sám?"
"Ale né, budeme se střídat. Můžeš začít."
Ťapťapťapťapťap.
"Hele, Košíne..."
"Co zas?"
"Co to prosím tě znamená Quyeteypieh?"
"Pár překlepů, no bóže! To se může stát každýmu!"
"KOČKA!!! OKAMŽITĚ SLEZ Z TOHO POČÍTAČE!"

"Tak ti nevím," protáhl se Košín na podlaze, "jestli mohu být se svým životem spokojený."
"Proč?" zavrtěl sebou Želvík. "Mističky plné, voda čerstvá, záchůdek čistý a klín našich páníčků útulný."
"O tom žádná," vece Košín. "Ale schází mi modré nebe. Vidím ho jen skrz listy stromů a když si chci lehnout na sluníčko, tak musím po celém bytě hledat místečko, kde zrovna svítí. "
"Tak teď jsi ho našel," zavrčel Želvík. "A nebe může být i šedé a pak z něj crčí voda."
"No ale když je modré..."
"Jsi nenapravitelný romantik. A z toho sluníčka vypadni, teď je řada na mě."