Příliš hlučná samota

Třicet pět let lisuji starý papír a dýchám vzduch prosycený olověnými výpary, olovo se mi usazuje v těle a jako popílek klesá na ta kvanta myšlenek a obrazů, ušlechtilých jako ocel, která nosím v paměti, jsem proti své vůli vzdělán, jsem nábojem s olověným jádrem, napěchován slisovanými větami a potažen ocelovým pláštěm ušlechtilých slov, jsem všeprobíjející střelou, která neublíží, neboť vzácné knihy nikdy nezabíjím, pouze je opatrně otřu o zástěru, přivoním k jejich stránkám, přečtu obřadně první větu a pak je rozevřené pohřbívám doprostřed lisovaných balíků, to proto piji denně litry piva, abych tu krásu a tíhu života alespoň naředil.

Vydal jsem se na štvanici políčiti na samici.
Vařit bude samice prvotřídní žranice
a krom toho dokazovat, že je pěkná ďáblice.
Přehnul jsem tu samici pře svou školní lavici.
Život jsme si užívali dokud housle hrály,
a pak jsme si upocení jen tak povídali.
Říkal jsem jí o těch krysách co v kloakách chystaj puč,
měli jste se, lidi, dívat na ten její velečuč.
Mámila mě, pábila mě, já dál drtil litery,
umazaný od inkoustu, v lisu Knihy šestery.
Na křesťanství zanevřel jsem a největší umění,
spatřoval jsem ve svém kroku do nového prozření.
Nadšením sýpal když ho lis skřípal.

Zajděte si někdy do galerie Surrealismu, která se stáčí kolem nádherného mramorového schodiště. Tam v pátek kolem poledne, když je v expozici jen pár lidí, najdete pochůzkáře s pochůzkářkou.
Chodí kolem obrazů a pochůzkář vede se zápalem hodným akademika výklad o Maxu Ernstovi. Pochůzkářka s ním drží krok a s podobným zaujetím přikyvuje a občas dodá: "Ne, opravdu?" nebo "Ano, opravdu?".
A když se tam na chvíli posadíte na lavici, uslyšíte jejich hlasy, jak se točí kolem obrazů a kolem mramorového Slunce, pokaždé z jiného směru, jak se tam točí jako planety kolem schodiště, pokaždé v jiné konstelaci s obrazy.