DMD č. 28. pro 28. 4. 2014. Téma: Sněz mě

„Alžběto, okamžitě se přestaň smát! To není... slušný.“
Držela jsem v ruce ten dopis a zoufale se snažila přemoct záchvat smíchu. Brandy nesnáší ani podezření, že by se jí někdo mohl smát.
„Promiň, já jen...“
Byl to milostný dopis. Tomu drakovi na Brandy výjimečně záleželo. Napsal to ze srdce. Jen pravopis selhal.
Brandy je však zvyklá brát věci velmi doslovně. Takže tady hrozilo, že by ona drobná chyba mohla zavinit selhání... no, prakticky všech tužeb, které onen ctitel měl. Naštěstí ani ona nevěřila vlastním očím, když četla:
„Má lásko, sněz mi vejce a naše touha se naplní ve společném potomstvu...“

Sníst či nesníst, to je oč tu běží. pomyslel si kos. Hm, ten musí být chutný. Ne! Jsem ve službách krále, nesmím se nechat ovládat takovými povrchnostmi! Ale co když už dnes k snědku nic nenajdeš? K čemu bude králi, když umřeš hlady? Ne! Ne! A ne!
"Vážený čer...pane?"
"Ano?" červík se otočil a mírně se roztřásl.
"Zde je dopis od našeho veleváženého krále, Lva."
"Dě...Děkuji, hned si jej přečtu." larva se pomalu přestávala bát. "Á, sněm zvířat, za účelem vytvoření říše, hm. V Namibii?! S dovolením, ale ať se jde náš král vycpat."
Kos rozčileně červa sezobl.

Složky na úrovni nocionální (A), resp. kognitivní jsou trvalé a v zásadě objektivně testovatelné, bože, já mám hlad, složky pragmatické (B) však často takové nejsou. Cože? Pro úroveň nocionální, dala bych si něco k jídlu, (A1) je sémiotický vztah k denotátu (viz dál v 2.243), co takhle ten guláš od oběda?, zjevný a objektivně snadno ověřitelný. Ne, musím vydržet, než to dočtu. Složka dezignativní, guláááááááš, (A2), představující jádro označování významu formou, ach jo, kolik ještě stránek?, resp. pojmenování, je determinována vztahem k pojmu, a její podstata je tedy psychologické povahy. Tak si dám jen trochu a u jídla to dočtu.

Po Fredově smrti začal Georgův krámek s kouzelnými potřebami upadat. George si musel přiznat, že Fred byl z obou ten vynalézavější a každý den se dlouze radil alespoň s jeho fotografií, kterou měl v pracovně.
"Přímý prodej?" navrhla jednoho dne fotka.
"Přes internet?"
"Ale ne... Úplně přímý. Zkus..."
Den poté se rozeběhly po ulici kouzelné karamelky, proplétaly se lidem mezi nohama a křičely: "Sněz mě! Jsem tvůj jazyk jako jelito!"
Do Svatého Munga byly odvezeny čtyři plné záchranky. Prostě sukces.
"Hele, a říkaly taky, na jaké konto ti mají lidi posílat peníze?" zeptala se večer Fredova fotka.
"A do háje."

Ve Dvanáctém kraji jedla, co si ulovila či směnila. Opravdové pokrmy ochutnala až ve vlaku, který ji odvezl do Kapitolu. Nadívaná holoubata, zeleninové talíře, zmrzlina!
Ale Kapitol nebyl dobrý.
Ve městě si prohlížela pestrobarevné talíře a myslela přitom na rodinu, která doma hladoví.
„Sněz mě!“
Zarazila se. Opravdu na ni věc na talíři promluvila?
„Ehm, ty mluvíš?“
„Prosím ano. Budu s vámi při konzumaci konverzovat, vyprávět vtipy a všelijak vás bavit. Uprostřed trávení pak zpívám.“
„To je…“ zvrhlé? Divné?
„Famózní, že?“ Effie ji objala okolo ramen.
A co se s mluvícím stvořením stane potom?
Kapitol nebyl dobrý, Kapitol byl zlý.

Přicházel zřídka, ale vždycky chtěl jenom Rinu a na celou noc. Nekonečné hodiny ponižování plné slz. S chutí používal jezdecký bič. Na závěr každého večera se na ni usmál, zlatý zub se mu zaleskl, a prohlásil: „A teď si na mě pochutnej, ty hnusná chlupatá kapusto.“ Hlavu jí silně přitiskl mezi nohy, nevadilo mu, že se dáví, musela vysát všechno. Potom ji skopl na podlahu a ona mu byla nucena poděkovat na večeři.
Když potom prosila Grossmanna, aby Pichmanovi doporučil jinou, ještě jí pár ran přidal: „Střechu nad hlavou a co do huby, nebo ulice.“
Za měsíc přišel Pichmann zase.

"Tentokrát tě nepotřebujeme, plechovko, tenhle jazyk umim docela dobře... Člověk na cestách ledacos pochytí."
Luke ani C3-PO nevypadali po Hanově prohlášení zrovna klidně, ale nakonec ho nechali ujmout se vedení.
"Uvidíme, jestli nás domorodci pozvou na večeři..."
Jakmile ze sebe vydal pár vět, mezi domorodými obyvateli zavládlo všeobecné nadšení. Popadli Hana i Luka za ruce a jali se je někam táhnout...
"Ehm, pane Solo," ozval se C3-PO nervózně. "Obávám se, že jste použil nesprávný dialekt... Pokud tomu rozumím správně, sice jste je pozval na večeři, ale také jste řekl že vy a pan Luke budete tou večeří..."
"A do pr..."

Když dvoudenní vánice konečně skončila, došlo mu, že se ztratil.
Proklínal se, že nezastavil hned, jak bouře začala, ale stejně dobře věděl, že nebylo možné zůstat dva dny na místě. Nemohl za to. Jenže to mu bohužel nepomůže. Kdyby se alespoň roztrhla mračna, aby viděl na hvězdy. Ale obloha zůstala hluchá. Vydal se na cestu.
Když mu došly zásoby, asi den nejedl. Potom utratil prvního psa.
Ani se nenadál a zůstal jen Argo. Umíral hlady a všechno na mohutném psu jakoby říkalo "sněz mě a přežiješ". Ale neudělal to. Nemohl.
Když padl vyčerpáním, pes ho opustil. Téhož večera přivedl pomoc.

Našel jsem ho zapadlý pod gaučem mezi chuchvalci prachu. Nejspíš už tam byl delší dobu. Nejdřív jsem ho chtěl vyhodit. Ale nakonec zůstal ležet na konferenčním stolku.
Byl to takový souboj mezi náma dvěma. Přihmouřil jsem oči jako ve westernovém filmu. Ani se nehnul. Pořád tam byl, drzoun. Slyšel jsem v duchu jeho volání.
"Sněz mě. Sněz mě. Jsem poslední."
Nechtěl jsem ho poslechnout. Říkal jsem si, že jsem silnější než on. Říkal jsem si to ještě dlouho potom, co se rozkládal v mém žaludku a začínala jízda. Některý věci se prostě nezmění. Bylo mi to jedno. Můj milovaný vicodínek.

„No dobře, přiznávám se,“ doznal se nakonec Mulder. „Snědl jsem ho.“
„Já to věděla!“ usmála se vítězoslavně Scullyová. Pak se zamračila. „Jak jsi mi ho mohl sníst? Víš, že mám kvůli dietě jídlo přesně připravené na porce! Teď budu o hladu až do svačiny.“
„Když já nemohl odolat. Tak hezky voněl, koukal na mě, volal ‚sněz mě!‘ a já nesnídal...“ zasnil se Mulder. „Byl výborný, to musím uznat.“
„To vědomí mě skutečně nasytí,“ odvětila Scullyová ironicky.
Mulder si založil ruce za hlavu. „Ale příště tam nedávej kyselé okurky, ty nemám rád.“
V příštím okamžiku ho do hlavy trefila kancelářská sešívačka.