DMD č. 28. pro 28. 4. 2014. Téma: Sněz mě

V rokli sedí dva prochladlý hošíci a rukama si objímají kolena a drkotají zuby. Ani černé pláště jim moc nepomáhají.
"Víš Rone, asi to nebyl nejlepší nápad, jít hledat obry na vlastní pěst."
"Taky si myslím, Harry. Nejspíš tady zahyneme příšernou smrtí jako nějaký mudlové."
"Já nevím komu vypadla hůlka z ruky a při svý šikovnosti jí vyrazil i nejlepšímu kámošovi?"
"Máš pravdu kámo. Takže když zemřu první, sněz mě. Někde jsem to četl, že lidi takhle někde přežili a nebyli to ani kouzelníci."
"Zbláznil ses?! Ani náhodou." Znechuceně vykřikl.
Najednou se před nimi objevila obrovská hnáta:
"Já to beru."

It’s sweltering hot - the perfect excuse for getting naked. Skin on skin, they lie on the bed, tongues entwined. Laila slides her hand down the curve of a breast, squeezes a nipple, lets a fingernail graze the moist cleft between her thighs, eliciting a gasp.
“What is it?” Laila asks sweetly, pushing the tip of her finger just barely inside.
A moan. “Please.”
Laila bites her. “What do you want? You’re going to have to ask for it, baby.”
“Eat me!” her girl finally orders. Laila grins and obliges, slithering down her body to dip her tongue into wet pussy.

"Pipe, co to děláš?"
"No, chystám se sníst tenhle koláček," vysvětlil Pipin. Při pohledu na Smíškův přísný výraz se cítil povinen bránit, a tak dodal: "Ležel tu a je na něm napsáno Sněz mě."
"Aha," zvrátil Smíšek oči, "takže ty najdeš na zemi koláček s nápisem 'Sněz mě' a nenapadne tě nic lepšího, než ho sníst?"
"No, nenapadne," přiznal Pipin trucovitě a kousl si koláčku. "Vidíš, nic mi není," rozpřáhl nadšeně ruce.
Právě v tu chvíli se začal rychle zmenšovat.
Jakmile se miniaturní Pipin vyhrabal ze záhybů vlastního oblečení, zapištěl mu někdo do obličeje obviňujícně: "To ale není naše Alenka!"

Znáte ten strašný pocit zařeknutí,
kdy jste svou ochrannou vrstvou obepnutí,
a zíráte na kvanta nejlepšího jídla,
najednou veškerá pravidla pěkně zřídla,
koláčky s nádhernou polevou,
podávané s tou správnou časovou prodlevou,
kusy šťavnatého masíčka,
nebo snad na smetaně zajíčka?
Ale máme tu něco i pro ty uvědomělé,
kousky zářivé zeleniny neumělé,
prokládané špetkou výborného ovoce,
chcete se na to vykašlat – široce,
nyní proti sobě stojí lákadlo a realita,
nemůže přece lahev zůstat nedopita,
jednou ochutnáš a víš, že dáš si víc,
nebo nedostaneš z toho absolutně nic,
ale dá se odolat ve tmě,
slovům sněz mě?
A nejen jídlu!

Anthony a Cris se ocitli v malé místnosti plné dveří.
Zatímco se Tony snažil otevřít jakékoliv dveře, Cris si prohlédl koláček s nápisem "Sněz mě", který ležel na stolku uprostřed místnosti, a ukousl.
"Pitomý dveře!" postěžoval si Tony a otočil se zpět na Crise. "Co to jíš?"
"Koláček," usmál se, "chceš taky?" Tony mu ho rychle vytrhl z ruky.
"Zbláznil ses? Nemůžeš přeci jíst vše co najdeš! Co kdyby to bylo otrávené!"
"Ale bylo na něm napsáno "Sněz mě"!" řekl naivně Cris. Tony se zarazil a pak se podíval kolem.
"Ale ne," řekl a rychle uhnul rychle se zvětšujícímu Crisovi.

Poslyš, mladý vlku, co je prvním zákonem, který musíš znát. Lov je závazek. Co ulovíš, musíš pozřít.
Ve chvíli, kdy skloníš čenich k zemi, nasaješ stopu a dáš se v běh, uzavíráš se svou kořistí smlouvu. S každým krokem, skokem, tepem srdce se zavazuješ tomu, kdo před tebou prchá, že jeho smrt nebude zbytečná.
Až se naposledy vzepne pod tvou tlapou, jeho oči se zeptají: Potřebuješ mě a pozřeš mě?
A ty odpovíš: Potřebuji tě a pozřu tě. A splníš svůj slib.
Je správné lovit s radostí.
Je zvrhlé lovit pro radost.
Každého, kdo tak učiní, vyženeme ze svého středu.

„Sněz mě a uvidíš. Vezmu tě do světa kde neexistuje ne, světa neomezených možností, bílých slonů a růžových myší, myriád barevných světel a bytostí, o kterých nikdo nikdy neslyšel, do světa propletených těl, která od sebe nerozpoznáš, do světa, kde se budeš moct rozhodnout, jestli budeš sám sebou nebo kýmkoliv či čímkoliv jiným, kde budeš moct opustit svoje tělo a sledovat ho zpovzdálí, jak se samo dál plahočí životem, kde není žádné nahoře, dole, vpravo nebo vlevo, správně nebo špatně, vesele nebo smutně, jsi jenom ty a …“
„Ty, hele, myslíš si, že je možný, aby zlatá rybka byla na houbičkách?“

Do světa toho křičela málo. O to důraznější to bylo.
Její světlá pokožka se leskla na slunci. Jemné kapičky potu, přímo nabádající k olíznutí.
I všechny stíny, které vrhala, byly elegantní. Hladké linie jejího těla přímo pobízely k dotyku, pohlazení...
Všechno to člověka vábilo.
Směřovalo to jen k jedinému, k tomu osudnému hříchu...
Byla mladá, moc mladá. A teď ji čekala poprava.
Neměla chodit na ulici takto oděná a v tuto dobu.
Ale šla a to se jí stalo osudným.
Volala. Přímo mu to hučelo do hlavy.
"Sněz mě!"
Tak to udělal.
Smutná poprava vanilkové zmrzliny za krásného letního odpoledne...

Lord Reed si uměl zachovat klidný výraz v různých situacích. Teď však stál mezi dveřmi Roryho pokoje zcela otřesen. Všechny vodorovné plochy pokrývaly etažéry, větší i menší, na nočním stolku dokonce balancovaly dva na sobě. V pokoji nebylo přes všechny dortíčky, košíčky, quiche, rolády, fondue, řezy a spoustu dalších zákusků k hnutí. Vonělo to jako v královské cukrárně.
„Zdůraznil jsem minule dostatečně, že sem nechodím jíst?“
Rory zrozpačitěl. „Říkal jste, že to záleží na úrovni vaší aktivity.“
„Ano?“
Tváře mu planuly, ale podíval se lordu Reedovi zpříma do očí. „Po minulé návštěvě… jsem se bál… že bych vám nemusel stačit.“

„Poslouchej, Eve,“ začal jsem, jako když másla ukrajuje, „uděláš pro mě něco?“
Vzhlédla od papírů, uviděla TU krabičku a ihned se zatvářila podezíravě.
„Ano?“
„Kdybys teď ČIROU NÁHODOU měla cestu dolů…“
„Při vší úctě, Jamesi – jestli plánuješ další pitomý vtípek, tak na to zapomeň.“
„Čokoládový muffin. Z francouzskýho bistra. Má je rád,“ zabručel jsem neochotně. Eve zvedla obočí.
„Klidně se koukni.“
„Hmm,“ udělala překvapeně. „Hezky voní. Moment, proč mu vlastně…“
„Je smutnej kvůli tomu křečkovi. Ale ode mě by si ten nápis na krabičce mohl vyložit špatně. Tak proto.“
SNĚZ MĚ, stálo tam.
Ocenil jsem, že se Eve dál neptala.