DMD č. 28. pro 28. 4. 2014. Téma: Sněz mě

"Vizita!"
Do pokoje vplul majestátní primář následovaný suitou lékařů, asistentů, sester a mediků.
"Dobrý den. Diagnózy!"
"Čtyřicetiletý muž, poruchy funkce gastrointestinálního traktu, nausea, vomitus, vomitus cruentus. Interní vyšetření a krevní testy nenašly nic."
"Nuže," rozhlédl se primář, "jak dále postupovat... Fritzi Munku?"
Jmenovaný se orosil. "Navrhl bych rentgenologické vyšetření jícnu a žaludku, pane primáři. S kontrastní látkou."
"Správně. Čtete nejnovější vědecké publikace? Co se zkoušelo?"
"Před dvěma lety aplikoval Rieder potravu značenou bismutem. Velmi dobrá kontrastní látka, ale nejspíš ji tělo nevylučuje. Upřednostnil bych síran barnatý. Nebude tělem absorbován."
"Výborně! Nuže, vážený pane, co snídáte nejraději?"
"Ovesnou kaši, pane primáři."

Když se díval na jeho obličej, na jeho klidný úsměv ve spánku, snažil se sám sebe přesvědčit, že o nic nejde. Ale noc co noc nemohl usnout, neustále se převaloval a nakonec se vždycky rozhodl jít něco dělat. Po pár nocích už byl tak nevyspaný, že si toho Alek všimnul.
„Co se to s tebou děje, Seregile?“ zeptal se starostlivě.
„Nic, s čím by sis měl dělat starosti,“ odpověděl Seregil a doufal, že taková odpověď bude stačit.
Nestačila.
„Máš kruhy pod očima, ve tváři výraz sněz mě a ty mi budeš tvrdit, že si nemám dělat starosti,“ pokračoval rozhněvaně Alek.

Byly věci, které Tina na Sašovi zbožňovala.
A pak samozřejmě byly věci, které Tina na Sašovi z duše nenáviděla.
Třeba tu nezměrnou vulgaritu, která se z jeho úst řinula s lehkostí ranní stolice po deseti Krušovicích.
„No to bych si ho vykous!“ slyšela ho mluvit do telefonu.
„No to mi poser bulvu řídkým hovnem!“ zaslechla ho u televize.
„No doprdele, vidíš ho, toho kokota? Co dělá? To mi ho teda vyndej!“ vyslechla si v autě během cesty domů.
„Víš co, Sašo? Jestli budeš dál mluvit jako dlaždič, tak už ti ho nevyndám nikdy.“
„Cože? No to mě teda -... sněz, miláčku.“

„Garfielde! Okamžitě vstávej a pojď sem!“
„Dobré ránko, Johne. Dneska to vypadá na příjemný den.“
„Už v pondělí ráno se musím takhle rozčílit!“
„Ale to ti přece nedělá dobře, zkazí ti to celý týden.“
„Tady na stole jsem měl sušenky. Nevíš o tom něco?“
„Já? Jsem ztělesněním nevinnosti.“
„Netvař se jako neviňátko! Bylo jich deset, byly kulaté a byly posypané čokoládou! Jak jsi mi je mohl sníst?“
„Když ony se na mě tak usmívaly a říkaly: ‚Sněz nás!‘“
„Chtěl jsem si je dát k příjemné pondělní snídani s čerstvě namletou kávou! Ležely tady na tom talíři.“
„Fuj! Zlý ošklivý talířek!“

Žhavá Lisa byla pistolnice „mouchy, snězte si mě“. Dokud ji někdo opravdu surovým způsobem nenasral, dokázala vysedávat v saloonu a popíjet whisky, aniž by se dala nebo dostala do řečí.
Žhavá se jí začalo přezdívat, když do města přijel Divokej Bill a hodil před ní dva dolary s tím, že na kuřbu by to mohlo stačit. Hlaveň jejího koltu vychládala ještě tři hodiny poté, co Bill skončil na zemi děravej jak cedník.
„Kdybych se nebál, tak tě snad samou láskou sním,“ řekl tenkrát mladej Jones.
„Tak já tu pistoli na noc odložím,“ odpověděla.
Od toho dne sedávají v lokále společně.

Bože můj, jsi tak dokonalá! Tak nádherná, žádoucí a bystrá!
Víš, co chceš, a jdeš si za tím.
Fascinuje mě tvá emancipovanost.
Tvé tvary mě přivádí k šílenství a z tvých ladných pohybů se dostávám do varu.
Tvé krásné štíhlé nohy jsou neodolatelné!
Tvé velké oči jsou tak uhrančivé!
A jak občas nakláníš svou dokonale tvarovanou hlavu.
Když na mě mrkneš, podlamujou se mi kolena.
Tolik mě vzrušuje tvé nádherné sexy bříško!
Miluji tě až k smrti, lásko! Chtěl bych s tebou mít kupu dětí.
Tak si mě konečně vem a sněz mě, moje milovaná," zvolal roztoužený pan Mantis Religiosa.

"Sněz mě" volá kalorie a těší se na orgie,
co nastanou v tučném těle, kde nebudou osamělé.
"My jsme holky v triku s břichem,
rády nadskakujem smíchem."
"Já nesnáším vyzáblinky, lepím se jen na oblinky."
"Mě těší, když jídlo chutná, nadváha mi bývá putna."
"Milujeme rauty a též pivní skauty.
Náš revír je tvoje tělo, držet půst by neprospělo,
protivníkem dieta, ta buď vážně prokleta.
Pracujeme ve dne v noci, už tě máme ve své moci.
Bezpečnost tvou chráníme, prochladnutí bráníme.
O tvých choutkách svoje víme. Jez! A my si poradíme.
Buď tak trošku dobrodruh - v tučném těle bodrý duch!"

Rybář Ferda vylovil z kyblíku macatého červa a zapíchl do něj háček.
„Au, ty vole!“ zakňučel červ. To Ferda neslyšel, protože už nahazoval.
„Fííííí,“ hvízdl pobaveně červ, když letěl vzduchem.
„To sakra ne!“ zavolal překvapeně, když zjistil, že skončí ve vodě.
Pod vodní hladinou to vypadalo zajímavě. Pro červa v každém případě nezvyklé prostředí. Chvilku zkoumal okolí, když zpozoroval připlouvajícího pstruha. Bylo jasné, co bude následovat a to se červovi nelíbilo.
„Hej rybo, klidně mě sněz! Ale vidíš ten háček co mi trčí z břicha?“
Pstruh červovo varování ignoroval, moc dobře věděl, že se nachází v revíru chyť a pusť.

Tož Otesánek tu bejval, pane Karel. Nýčko je v matičce, na nějakej Záchrannej stanici, snad mu tam dochtoři pomůžou. Von je hotový dobračisko, však ho nebožtík tatík z nejlepšího dřeva vyřezal! To všechny ty hlasy! Kmotra, poudal mi, já nechtěl živý duši ublížit, ale dyž vono na mě všechno volá, lidi i němá tvář, hlávky na poli, všechno na mě křičí, sněz mě, vy, kmotra, na mě voláte… Tož jsem zaječela a vylítla ven. Vod tý doby, dyž šel Otík do vsi, seběhlo se spousta lidu a z plna hrdla volali, nejez mě! To aby ten hlas v hlavě přehlušili…

“This is the right address,” I confirm.
Past ten o’clock the Boulevard gets crowded. Mithra and I stand in front of a business that could, politely, be called a nightclub. The neon sign above the entrance reads GREAT MEAT, with the first and last two letters coloured pink.
A pretty good marketing scheme for a brothel.
“I know that guy,” Mithra says, staring at a man with his collar turned up and hat pulled low. “He was at the charity event.”
That means he’s rich, in trouble, and here to try and pay out of it.
It’s all coming together.