Válka s mloky

„Slepá chodba,“ zašeptala udýchaná kočička.
„Necítím tu naše tajné značení,“ řekl pejsek.
„Tvoje tajné značení,“ podotkla kočička.
Spisovatel dělal co mohl. Spisoval. Na papíry, které narychlo sebral ze stolu se slovy: „Nutili mě napsat svět podle jejich přání.“
„Mloci nesnáší psy,“ naříkal pejsek. „Co se mnou udělají?“
„Já si představila čerstvě nařezané kočičky,“ špitla kočička.
Zaujali bojový postoj.
Spisovatel zavrtěl hlavou a zabodl do papíru poslední tečku. „Jak se jim bude líbit tohle?“
Nad hlavou se jim ozvalo zaškrabání. Na podlahu dopadala hlína. Hrdinové se přitiskli ke stěně.
Z díry ve stropě vykoukl čenich.
Agentka Dášeňka jim hodila provazový žebřík.

„No dovol!“ zašeptala pobouřeně detektivka.
„Řekl jsem: Ty páko!“ vysvětloval detektiv. „Jen s ní zkus pohnout!“
„Dobře, ale mluv tiše,“ odvětila.
Zkusila zatáhnout nahoru, dolů.
„Počkej, má to být doleva a doprava,“ namítl.
„Marná pomoc, musíme to zkusit společně, když ani jeden nemáme palce.“
„Jak jsi tehdy napsala dopis dětem?“
„Šikovně.“
Teď za páku vzali šikovně oba. Jářku, kdepak hýbat jí sem tam! Oba se na ni zavěsili jako onehdy na prádelní šňůru a povytáhli ji.
Dveře cely se otevřely. Zpoza nich k detektivům vzhlédl unesený spisovatel.
Nebyl čas se přivítat a zobjímat, protože se pozemními chodbami rozeznělo: „Najf! Najf!“