Josef a bratří jeho

Usmlouvali jsme to dobře.
Ale těch problémů s ním! Přemýšlel! Měl své názory a dokonce i vlastního boha, naštěstí jen jednoho.
A pak se do toho vložila Mút. Mou krásnou, osamělou ženu ten mladík zcela okouzlil. Snad si myslela, že i ona v jeho rukou rozkvete. Všem třem by nám ulehčilo život, kdyby se jí podvolil. Jenže on se vzepřel a byl mi odebrán, stejně jako byl, bratry či bohem, uloupen otci.
Zůstal jsem mu nablízku a sledoval jeho přerod ze schopného správce v mého přítele a nakonec i zachránce nás všech. Za pár desítek debenů mědi? Zatraceně výhodná koupě.

Nikdy by nebyl ani pomyslel na nic takového. Pokud snad někdy dříve něco naznačovala, nevšímal si toho, vždycky si hleděl jen své práce.
Nyní před ní stál a naprosto nevěděl, co dělat, co říci. Asi by se nejraději propadl do země. Bylo mu stydno i za ni, když se mu tak nestoudně nabízela.
Snad to vytušila, a proto se rozhodla přejít rovnou k činu. Shodila i to lehké roucho, co měla, natáhla ruce…
Prchl, ani nedbal toho, že zanechal na místě plášť. To se mu také vymstilo.
Za to, že odmítl potěšení, které mohl mít tak snadno, měl draze zaplatit.

[Josef dopadl do vězení]
[kužel světla se přesunuje ke klavíru, kde sedí Mút-em-enet]
Mút-em-enet [oblečená opět moderně a upjatě]:
Jsem padouch To bez pochyby
Nástroj ďáblův Jen samé chyby
Jsem děvka Věříte tomu
Však nevidíte přes práh domu
Jsem žena Tak hledám lásku
Můj muž jen loutka na provázku
Má postavení Co chci víc?
V hlavě půl světa tam dole nic
Sbor:
Bibli se nehodí do noty
Že probrečelas soboty
Neděle čtvrtky pondělí
Ach kdybychom to věděli!
Mút-em-enet
Jsem matka Promiňte mýlka
Dál marně čekám na šíp Mílka
Jak plyne rok za rokem
Spala bych snad i s otrokem
Na Osarsífa pad můj zrak
Já zčervenala jako mák
A on se taky trochu rděl
Hezčího muže svět neviděl
Sbor:
Bibli se nehodí do krámu
Že pro něj pláčeš po ránu
Bez lásky a bez dětí
Spílají ti staletí
Mút-em-enet:
Jsem jeho paní, má mě ctít
A ne mě výtkou zahanbit
Odmítá mě To mě rmoutí
Stále ho toužím obejmouti
Mám strach že zajdu přes míru
A skončím někde v Alžíru
Na svoje city vezmu bič
Osarsíf musí z domu pryč
Sbor:
Bibli se hodí do noty
Že s pravdou neděláš drahoty
On krásný ty zas praktická
Navždy jsi děvka biblická

Příběh se chýlil ke svému rozuzlení. Ačkoli už dávno věděl, co udělá, co musí udělat, přemýšlel. Protahoval tu bezdechou chvíli, aby alespoň ochutnali jeho dávný strach.
Když zavřel oči, viděl tváře svých bratrů zrůzněné hněvem. A pak už jen jako stíny zastírající slunce, když na ně volal z hlubin svého pádu.
Otevřel oči. Klečeli před ním jako docela jiní lidé.
Když se zaposlouchal do svých vzpomínek, zněl v nich křik, nadávky a výsměch.
„My že se ti budeme klanět? My?!“
Teď slyšel mumlané prosby a především řeč čtvrtého.
„Pane, vezmi si raději můj život.“
Když otevřel ústa, roztřásli se.
„Odpouštím.“

„Kdybych tě teď políbil, zemřel bych?“
„Už jsi mě přece líbal.“
„Kdybych se tě dotkl tady, zemřel bych?“
„Už ses mě tam přece dotýkal.“
„A kdybych tě sem políbil?“
„Zkus to.“
„A kdybych tě -“
„Judo, já nevím jak ty, ale já si pamatuji, co vše jsme spolu dělali. A jestli tvrdíš, že si to nepamatuješ, tak se vážně naštvu.“
Otočila se k němu zády.
„Támar, já to tak nemyslel. Nezlob se.“
„Jsi snad jako tvoji synové, že bys raději zemřel, než mě miloval?“
„To tedy nejsem.“
A pak jí až do rána dokazoval, že je mnohem houževnatější než jeho synové.

Na první cestě ležely mé slzy, když šel jsem sám.
Na druhé cestě zemi svíral hlad, když šlo vás deset.
Na třetí cestě nad vámi visela hrozba, když devět vracelo se vás zpět.
Na čtvrté cestě vás provázela nejistota, když vedli jste nejmladšího.
Na páté cestě, sotva jste vyšli, dostihla vás má spravedlnost.
Na šesté cestě letěla zpráva k našemu otci, když jsem se vám vyjevil.
Na sedmé cestě zvířily prach vozy a desítky nohou, když pozval jsem vaše rodiny k sobě.
Poslední cesta, dlouho po našem příběhu, trvala čtyřicet let, když naši potomci vraceli se domů z egyptského otroctví.