Undertale

Sans postával kousek od svého bratra, který se připravoval se na další pokus o chycení člověka. Papyrus byl nadšením bez sebe.

"Až člověka chytíme, konečně se dostaneme na povrch! Budu moct řídit své auto a cítit vítr ve vlasech!"

"Jasně," zabručel Sans a neobtěžoval se upozornit svého bratra na to, že na jeho holé lebce nerostou žádné vlasy. "Ale jak přesně plánuješ toho člověka zajmout?"

"Sansi, myslel jsem, že to už je naprosto jasné! Člověka zajmu pomocí svých svalů!" prohlásil Papyrus a pozvedl svou ruku.

Sans přemýšlel o tom, jestli si jeho bratr skutečně uvědomuje, co to znamená být kostlivec.

Lidské dítě jde podsvětím a neustále potkává nové přátele.
Tedy pořádně často potkává nepřátele, ze kterých se vyklubou přátelé. (Lidské dítě je pořád poněkud nejisté ohledně svého vztahu s tsundereletadlem.)
Je to pohádka, říká si lidské dítě a zdárně postupuje.
Pořád je to pohádka, ujišťuje se, když se dozvídá o sedmi lidských duších, které musí král příšer posbírat, aby svým poddaným otevřel cestu na povrch.
Trvám na pohádce, řekne si lidské dítě, když vidí ve sklepení sedm rakví. Jedna je prázdná.
Sedm je koneckonců pohádkové číslo.
Jenomže kdosi tu nehraje podle pravidel a pohádkové konce ani počty nemusejí být definitivní.

Osamělý duch se slzou v oku hledí na hlemýždí farmu a přemýšlí nad tím, co kdysi bylo.
Robot stoupající k hvězdným výšinám mediální slávy pustil minulost z hlavy.
Polokůň-polohad nemá na podobné úvahy čas. Musí se připravovat na soutěž v kulturistice.
Dva kostlivci přijdou do baru a není to vtip.
Muž s kozlími rysy zalévá žluté květiny a pobrukuje si píseň.
Brouká si ji i zakuklený převozník na kočkoidním člunu.
Je to stará píseň z doby, než lidé jejich národ uzamkli v temném podzemí.
Mladá bytůstka v pruhovaném tričku ji zná taky, ale pořádně neví, co znamená to slovo „slunce“.

„Páni, člověk, co bojoval s Undyne!“ vyjekla bytůstka s mašlí a v pruhovaném tričku.„Jak to, že tě nezabila? Ona je nejlepší rytíř. Všechny nás tady v podzemí chrání. Jako je bezva, že tě nezabila, protože jsi fajn.“
„Teď jsme kamarádi. Vařili jsme spolu špagety. Velmi rytířsky.“
Bytůstka při té představě div neomdlela nadšením. „Máš nějakou tajnou zbraň?“
Malý člověk zavrtěl hlavou, pak zalovil v kapse a vytáhl z ní zbytky pastelek.
„Ty jsou… tam shora? Z povrchu?“ vydechla bytůstka, která z toho sedla na zadek.
Člověk jí do otevřené pusy strčil konec modré.
Společně si nakreslili oblohu a slunce.

Toriel si pamatovala. Její mozek nasával poznatky jako houba. Pamatovala svět před válkou, která její rod smetla do podzemí. Dobu, kdy příšery i lidé žili spolu na zemi. Slunce.
„Kdybych nebyla královnou, byla bych učitelkou,“ říkala dětem a manželovi.
Teď přebývala v Ruinách a královnou, matkou a manželkou nebyla už celá staletí.
Učitelkou ano. Jednou za dlouhý čas do podzemí spadl nějaký člověk.
Ty první naučila, jak projít podzemím, a představila jim příšerky, které mohou potkat.
Ty další varovala před králem.
Ty poslední zoufale prosila, ať do královy říše nevstupují.
Pamatovala si, kam se poděly jejich duše.
Dalšího odejít nenechá.

(slyšíš útržek cizí konverzace)
>... a kdyby se to podařilo? Kdybychom se jednou vrátili na povrch?
>>To se nestane. Předpovědi, jak se podzemí opět vyprázdní, jsou přinejlepším naivní řeči snílků. A pokud jsou pravdivé, bojím se, že neznamenají nic dobrého. Legendy slibují, že odejdeme, ale neříkají kam.
>Král se přece snaží hledat způsob, jak nás zachránit. Až se to povede, znovu zažijeme oblohu nad hlavou! A pak...
>>Asgore truchlí, žije v iluzích. Proč se tam vlastně chce vrátit? Kvůli svobodě? Nebo pro válku?

Echo-květina dopovídala. Cítíš příliv odhodlání. Květiny v tomto světě ztratily naději, ale temné období se chýlí ke konci.