DMD č. 6. pro 6. 4. 2016. Téma: Nejsem žádná květinka

Sotva pohnul hlavou, ruce ztuhlé.
Neuhlazen, neoholen a hladový. Na holeních modřiny.
Hodinu přehazoval uhlí.
Nepřikvačila, na kavalci s kávičkou.
"Ty jsi skvělá!"
"Co ti zase nevyhovuje?"
Hlavně že rovnoprávnost!
Utkvěla pohledem na nehtech.
"Hele, nebuď hloupý! Nejsi žádná květinka, to já!"
A já?
Slyšela nevyslovené.
"Ty jsi hlína."
"Jasně," nahlas.
"Mé slzy tě kropí, můj smích kypří! Má krása je tvou úrodou, já jsem tvá akvizice."
Nechápal. Odkud to vzala?
"Chtěl bys, abych nakvašená?" přerušila hluk akvária.
Nechtěl. Není kráva a on holobrádek v kvádru. Oba vědí.
Čím více rozkvete, tím k němu ohleduplnější.
Pohladil okvětní lístky.
"Nekvaltuj," hlesla.

“Sister,” Mithra repeats, still stunned.
I lean over her shoulder and type into the search engine. From the results I select a photo of two girls (ages twelve and fourteen). The bigger girl stands, demure, in a dark blue pantsuit. The smaller one wears a violet dress and grins happily.
“She’s pretty.”
Funny thing is, whenever someone says that, I know which one of us they talk about. And it’s never me.
“Her name means ‘flower’ in Japanese,” I add, somewhat pithily.
Back then, my name didn’t mean anything. Maybe that is why I now call myself after a Gorgon.

Tvrdil jim, že to vydrží, že přeci není žádná květinka.
Ostatně přežil Stalingrad.
Jenže jeho stav zhoršoval, jak se celá tanková četa, která v současné době vlastnila jediný tank, snažila uniknout právě vyloděným spojencům.
A pak už nebylo zbytí.
Našli pro něj tiché místo na francouzském palouku.
Vyhrabali zásoby ruské vodky.
Štelovali rádio tak dlouho, až chytili nějaké spojenecké vysílání.
Na rozdíl od Němců měli po ruce zdravotníka. A na rozdíl od Němců se vůbec dali chytit.
Překládal jim veterán ze španělské občanské války.
Jediný trochu rozuměl.
Pak opili pacienta. Pak i provizorního operatéra.
Bylo léto 1944.
Pacient kupodivu přežil.

Tuto situaci znala z knih, které sice dávno zavrhla, ale příběhy z nich jí v paměti zůstaly. Ctitel pronásleduje dívku a ona se zachrání, jen když poprosí nějakého boha, aby ji proměnil, třeba v kytku.
Br. Kytkou být nechtěla. Celá zelená, od hlíny, závislá na počasí, pošlapávaná, oblejzaná hmyzem, okusovaná dobytkem, počůrávaná od psů …
Naštěstí se zaslíbila jinému.
„Ježíši Kriste, nevymyslel bys prosím nějaké jiné řešení? Žádá si mně za ženu sicilský král, otec mne chce dát násilím, ale já se vdávat nechci, chci si zachovat panenství. Hezká být také nemusím.“
Ráno se Starosta probudila s vousem až po pás.

Bratříčci přichází. Aljoša ustaraný – nikdy neuměl předstírat. Roman s úsměvem.
Alexej začne: „Legionáři potřebují na vlak do Vladivostoku. Provést územím banditů.“
„A odměna?“
„Pojedeme s nimi…“
Roman se usměje. „V Paříži prý mají dobré doktory…“
Slabost zmizela. Vyskakuji.
Město kapitána Phoeba…
„Bože, my pojedeme do Paříže? Uvidíme Notre Dame!“ vlepím oběma pusu.
Rozesmějí se. Poprvé od… poprvé po dlouhé době okamžik štěstí.
Aljoša zvážní: „Nejdřív musíme dojít. Nebude to jednoduché… Anuška churaví…“
Rázně ho přeruším. „Nejsem z cukru... a vy mi dodáváte sílu. Hlavně že se nerozdělíme.“
Alexej se nadechuje… ale Roman ho předběhne: "Neboj, Anuško. Postaráme se o tebe.“

Brian se otočil a odcházel od něj pryč. Jeho záda mu dávala najevo ležérní nezájem.
Justina to neodradilo. Doběhl ho a chytil ho za rukáv.
"Dej si odchod." Brian se vymanil z jeho sevření. Michael se na Justina omluvně usmál.
"Podívej se, jak se snaží. Dej mu šanci," řekl Brianovi.
"Viděl jsi, jak vypadá? Ještě mu teče mlíko po bradě." Brianův sebevědomý výraz se proměnil na pohrdavý.
Justin se začervenal. "Náhodou, nejsem taková sisinka. Zkušenosti mám," namítl. Samozřejmě, že trochu lhal.
Trochu hodně.
Když druhý den vystupoval z Brianova auta, zjistil, že neměl nejmenší tušení, po čem celý večer toužil.

Byla jendou z davu. Nebála se protestovat.
Vyšla do ulic s ostatními.
Policisté se je snažili rozehnat.
Neúspěšně.
Dav skandoval dál.
Nabíral více a více na síle.
Křičela jako ostatní.
Snažila se ubránit svoji zemi před nájezdem těch dalších.
Neměli více možností jak vyjádřit názor.
Vláda jim zabavila zbraně a neustále vymýšlela nové a nové regulace.
Vláda jim nařizovala co smí a co ne.
Byla součástí protestujícího davu.
Doufala, že něco změní.
Nebála se bolesti, nebála se slzného plynu.
Měla jen starost a svou zem a o budoucnost svých dětí.
Není divu, že se jich vláda bála. Měla také proč.

Olympa si zkoumavě prohlížela blondýnku u stolu. Učesané vlasy, upravené nehty, na hábitu ani náznak skladu. K neuvěření. Přitom se jí profesorka péče o kouzelné tvory dušovala, že Fleuřin školní trest proběhl přesně tak, jak žádala. Dívka měnila testrálům podestýlku. Překvapivě bez námitek a s nadšením.
Když nastoupila, měla o ni starost. Ta ji ovšem brzy přešla poté, co první slečně, která dívenku nazvala „trapnou míšenkou“ zezelenaly vlasy a vypadalo obočí.
Ze zamyšlení ji vytáhlo hlasité zaječení. Na pár studentek jakoby odnikud spadly kusy testrálího hnoje. Fleur dál poklidně jedla salát.
Ne, povzdechla si Olympa. Toto rozhodně není něžná květinka.

Jo, květinka. To on si asi myslel, trouba.
Jako všechny ty ostatní. Takové ty křehotinky, co ani nemůžou existovat samy, musejí se k někomu přichytit a žít pod jeho ochranou.
Jistě, taky se mi nejdřív šiklo zázemí a ochrana. Všichni jsme přece zpočátku pápěrky ve větru. Ale to trvalo jen krátce.
Jen co se mi povedlo se pevně chytit a pak pořádně zakořenit, už to šlo ráz naráz. Vyrazit vzhůru, ne se jen opírat, ale cílevědomě šplhat k slunci.
Brzo mi už začal překážet. Tohle místo prostě nebylo pro dva.
A vyhrál kdo? Sami vidíte.
Nadarmo mi neříkají fíkovník škrtič.

"Hej, jdi do hajzlu! Táhni! NECH MĚ!"
Snažím se luštit křížovku.
"Zatraceně, vy jste jak zmutovaný, rok od roku agresivnější ... mohla bys mě nechat... to je můj džus!"
Položím na sklenici s pitím tátovy noviny.
"A už zase. Ty si jako myslíš, že jsem kytka? Jen proto, že mám žlutý tričko? Ne, nejsem pampeliška, odpal!"
Vezmu noviny a snažim se útočníka odpálit. Nijak se mi nevede.
"No jistě, kde je jedna, je jich za chvíli deset. Víte co? Chlemtejte."
Netrvá to dlouho a první se topí, snažíc se vyšplhat po další.
"A mám vás vy svině!"
Přiklopím sklenici opět novinami.