DMD č. 6. pro 6. 4. 2016. Téma: Nejsem žádná květinka

Moje žena Magdalena pěstuje květiny. Pěstuje jich hodně. Tvrdí totiž, že se v důchodu nudí. Já si myslím, že kecá, protože jsme se s chlapama shodli, že vnoučata a lavička před obchodem poskytují zábavy dost.
Já si jednou zkusil na té lavičce schrupnout; Magdalena obstarávala nějaké háklivé kytičky, a tak mě vyhnala z domu. Nejsem holt kytka.
V tom snu byly kytky. Magdaleniny mořské sasanky, co je chová v akváriu u slepic, podbílek šupinatý, ozdobná kapusta, rana carnivora, rafflesia arnoldi, welwitschie podivná, svatojánský chléb, mandragora, žabí vlas, pěnišník, akát, violka psí, zerav východní, židle pro tchýni...
... a Magdalena je zalévala.

Jsem holka a ráda tak vypadám, šatičky botičky a tak, ale když dojde na věc, dokážu se chopit kladiva, pajcru, sekery, lopaty, s ničím nemám problém.
Kdo mě zná, asi už určitě někdy slyšel mojí hlášku ,,Já sám." I kdybych se měla strhat, ruce mi měly upadnout, tak si pomoci nenechám, je to hloupé, já vím, ale nemůžu si pomoct.
Potřebuju ten pocit, že všechno zvládnu sama a nemusím se na nikoho spoléhat.
Občas žasnu, kolik síly jsem v sobě schopna najít, sice z toho pak nemůžu skoro chodit, ale stejně jsem pořád stejně hloupě umanutá, nejsem přeci žádná květinka.

„Ghehe,“ blahosklonně plácl Urghugh svoji družku přes zadek.
Hloupá přeslička.
Otočil se ke zbytku tlupy a s hysterickým smíchem ukazoval na Ghergu, která hanbou zrudla. Bude muset lovit potají.
*
„Ale drahá, to se pro šlechtičnu nehodí. Prosím, na lov tě vezmu s sebou, ale Bůh mě chraň, nechat ženskou psát opravdové knihy!“
Pomýlený kvíteček.
Ostře se nadechla. Tedy pod mužským jménem.
*
„Je to roztomilé, že? Žena a politika!“ žoviálně se rozesmál protivný knír.
„Pošetilé květinky,“ přikývla arogantní bradka.
„Tohle je taky květinka!“ křičela knírova sestra večer. Hodila po něm kaktus.
Na příští demonstraci vysklila při vzpomínce okno vládní budovy vázou.

Jedna teorie praví, že jsem dítětem vody a slunce. Že chladné noci, kdy voda na poušti vzlíná směrem k povrchu, jsou mou matkou, a horké dny, kdy se vypařuje, jsou mým otcem. Jsem na světě díky nim, nebo díky něčemu úplně jinému?
Druhá teorie, vlastně pověst, tvrdí, že jsou mými rodiči krev a slzy starých obyvatel tohoto kontinentu, kteří museli ustoupit bílým mužům. Krev a slzy, které prolili, když opouštěli a oplakávali svůj starý domov. Proto mám barvu staré krve, nebo krve smíchané se slzami.
Říkají mi pouštní růže, protože připomínám právě tuto květinu. Ale jsem kámen. A mám paměť.

Že to se mnou nebude mít jednoduché tušil Bídák už v den, kdy mě najímal. Chtěl mě? Tak musel vzít i mé dvě kamarádky. Ne, že by měl důvod se vztekat. Pro jeho podnik byly až moc dobré.
Že se mnou nebude vorat, jako s ostatníma holkama, pochopil brzy. Moje tělo, moje pravidla.
Že si horní patro povedu sama jsem mu neoznámila. Nestěžoval si. Zvedla jsem ceny. Zlepšila tržby. Kdo jiný by ty chudáky chtěl.
Že mi nebudou říkat "poupátko", "růžičko" ani jiné infantilnosti pochopil hned první zákazník s první ťafkou.
Že mám míň klientů?
Jako by mi to vadilo.

Dnešní lov byl úspěšný. Nalezené součástky by jí mohli dát tak dvě porce, když bude mít štěstí.
S úsměvem chtěla naskočit na svůj speeder, když tu uslyšela kroky.
"Taková květinka sama v poušti? Tolik součástek přece nepotřebuješ. Můžeš se s námi podělit."
Otočila se. Dva sběrače stojící před ní nepoznávala - museli být na Jakku noví. Hodně noví.
Popadla svoji hůl a zaútočila dříve, než stihli zareagovat.
"Nejsem. Žádná. Květinka," procedila skrz zuby.
Samozřejmě nevěděla, co to slovo znamenalo - něco zeleného, možná? Ale způsob, jakým to řekli, jí dal jasně najevo, že šlo o hnusnou nadávku.
Udělala s nimi krátký proces.

Zelená je má krev,
kterou si labužnicky vychutnáváš.
Smilník se z tebe stává.
Manželka, milenka ani matka netuší
jak zhoubná je tvá touha.
Rozpaky zčervenám,
když mě obejmeš.
Lačný po polibku,
který inspiraci probouzí,
snové světy opět toužíš navštívit.
Nebráním se,
jen mám starost,
dej si pozor,
ať ti umíráček nezazvoní,
to by byl konec našemu snění.
S múzou si mě nepleť,
nejsem jako ona.
Žádná květinka,
co inspiraci zadarmo rozdává.
Kdo jsem?
Zmateně se ptáš.
No přeci Zelená víla,
tvůj sladký jed,
který tak nadevše miluješ.
Neboj se,
napij se znovu,
ať ve víru deliria,
dokončíme spolu toto drabble.

„Ona je opravdu milá a laskavá,“ uvědomila si Margaery. „A velice nešťastná.“
Když Sanse vyprávěla o Willasovi a přitom ji oslovila „sestro“, dívka na ni pohlédla s očima plnýma slz a prosila ji, aby si nebrala Joffreyho, protože jí ublíží.
Zpočátku nevěděla, co od bývalé snoubenky svého nynějšího nastávajícího čekat, ale tohle to nebylo. Willas si ji určitě zamiluje.
„Je od tebe statečné, že mě varuješ, ale Loras bude členem královské gardy, takže mě bude chránit nejlepší rytíř v Sedmi královstvích,“ ujistila Sansu.
A podle toho, jak se její babička tvářila na zvěsti o Joffreym, Loras nebude jediným jejím štítem.

S kyjem to dávno umím. Nedat mi na odpoledne volno je jen tupá buzerace.
Pravidla a řád... ha! Když mi nic nedají, tak si to vezmu.
Přes kupu hlávek vykoukne nepotetované čelo. „Co to máš?"
Udělám mu místo.
„Ty bledá růže, málem neduživá,
z tvých lístků okvětních chci rosu pít.
Tvé poupě mnohý poklad skrývá
a já ten poklad přišel uloupit,"
čte mi přes rameno šeptem a vroucně pohladí obzvlášť pěkné zelí. Vyprsknu nahlas.
„Tady se zašíváte! Mazejte na cvičiště!"
Mrknu na něho. „Dopředčítáš mi to po večerce."
Jenže seržantka Uššich knížku zabaví. Ji tyhle pitomé elfské škváry baví taky.

Válka je změnila. Sebrala jim síly a ony se staly menšími a křehčími.
Získaly však tolik barev.
Celý svět jim ležel u nožek, které šly tak snadno vytáhnout a vzájemně se proplétaly do sítí a tajných závojů. Jejich vlasy a písně letěly, kam je vítr zavál. A jejich dcery s nimi.
Pak přišla další válka a s ní nohy, drápy, kopyta a strašný, odvěký oheň.
A ony po tisící úpěnlivě volaly své muže enty, ale ti jejich slabé hlásky neslyšeli.
Avšak i ta poslední z nich dokázala znovu vyspravit potrhanou tkaninu jejich kořenů. A vítr přinášel nazpět dcery jejich dcer.