Soukromý život stromů

Žil byl jeden zahradník a to vám byl, mé milé odnože, strašný morous. Plevel na záhonech nechával, kopřivy nehubil, rostlinky neokopával, dokonce je ani nezalíval, takový to byl zlý člověk. Ale měl ženu a ta tajně vynášívala odpadky z kuchyně a popel z kamen do jednoho zastrčeného koutu zahrady. Kompost se jí brzy rozrůstal, radost pohledět. Rostliny do něj vysílaly své šlahouny a tak se držely při životě.
Když pak ten zahradník umřel, jeho žena ho zahrabala pod slupky z brambor, nechala zetlít a pak jím všechny přihnojila. To vám byla hostina!
A teď už, miláčkové, zavřít květy a spát.

Povím vám, není to nic jednoduchého, růst v jílovici. Máme tu sice hned za plotem potok, takže o vodu by bylo postaráno, ale jíl je jalový. Vykvést, to jeden ještě zvládne, jenže když chcete, aby za něco stály i plody... Občas je mi líto naší jabloně. My rybízy to máme vlastně snazší. Můžeme si natáhnout šlahoun, zakořenit ho a pátrat. Stromy to nedokážou.
Letos jsem vyhmatal okraj kompostu.
Tak co tu máme? Stará tráva, slupky z brambor, vážení, já bych rád i nějaké minerály, rozumíme? Nemůžou ti lidi vyhazovat něco pořádného? Moment... ano! Slupka z banánu.
Sláva! Bobule, těšte se!

Na čem momentálně pracujete?
Vyhrabávám krtky z trávníku. Krtci totiž trávníku velmi škodí, víte? Proto je musím vydolovat a pak je zaženu na jiný trávník.
To zní logicky. Co jste dělala předtím?
Ryla v záhoně. Mí lidé mě často chválí, že umím dobře rýt. Nejraději mám drnovici. Když čistím drny já, nezůstane v nich ani jediné zrníčko hlíny. Dokonce i ta, která mi napadají do kožichu, zase vytřepu. Kdepak, hlínou se nesmí plýtvat.
Máte ke zdejší zahradě chvályhodný přístup.
Viďte? Taky si myslím.
Poslední otázku. Co máte tady na zahradě nejraději?
To je jednoduché. Tenisáky! Hodíte mi?
Nemohu. Jsem strom.

Je po dešti. Vzduch celý voní, sud pod okapem přetéká, voda přepadává do betonem vymazané tůňky, docela maličké, tak dvě pídě na tři. Uprostřed trůní kámen – sedátko pro ptáky.
A ti se už řadí ve větvích blízkého jeřábu. Zvonek. Tři uštěbetaní vrabci. Kosák s kosicí. Sýkorky.
První přiletí vrabci. Rozpustile cákají jeden na druhého.
Pak zvonek. Sedá si na kámen uprostřed, namáčí si hlavu, háže si vodu na záda. Rozkošnicky třepotá křídly a vrtí ocáskem.
Další jsou na řadě kosáci. On galantně čeká, až ona dokončí toaletu.
Potom nastoupí sýkorky, pěkně jedna po druhé.
Pak znovu vrabci – a tak dál.

Nejdřív je tma. Tma a velice těsno. Buňka, v níž usnula dobře vykrmená larva, je plničká po všech svých šest stěn.
Potom je bzukot. Známé šustění nohou s kartáčky. Starší sestřičky chodí po stropě. Roznášejí jídlo, uklízejí drobky, ukládají zásoby.
Pak je hmat. Strop je sice vypouklý, ale není nezvladatelně silný. Kusadla se dají do práce.
Dál je úzko. Pomačkané chlupaté tělo se dere nahoru za svými. Pořádně neví, jak používat nohy, přesto leze velmi odhodlaně.
Potom je zase tma, ale jiná, zvučící. Příjemně vlahá těly sester.
A nakonec, na česně, je světlo. Slunce. Mladušce osychají a napínají se křídla.

Vítr k ní zanášel vzkazy od vědmy na břehu potoka: Je jaro, voda stoupá vzhůru, raduj se!
Hovor bratrů odnaproti zněl den co den živěji a jemněji.
Na rameni jí přistála zmatená mladuška, ještě celá rozcuchaná, jak se nedávno prokousala z buňky. Olizovala ji svým jazýčkem s ploškou na konci, ochutnávala její kůži. Lechtalo to. Pak přiletěla stará včela a mladušku si odvedla. Je příliš brzo, hlupáčku.
Na plotě se usadil kos a začal ladit staronové písně.
Chystala se pomalu. Matka sadu nespěchá. Zato její hostina bývá bohatá.
Teď nakrmí včely, od podzimu do zimy bude živit sýkorky a kosa.