České nebe

Stál přivázaný ke kůlu na hranici, po kolena v suchém klestí a slámě.
,Poslední kázání…‘ pomyslel si. ,Co mají být poslední slova, která ode mne svět uslyší?‘
Vzpomínal na své plamenné projevy, žaloby na církev. Za každou tu myšlenku by dal ruku do ohně. Ruku do ohně… Kolikrát jen to řekl? Inu, teď to bude doslova.
„Pro víru já skutečně planu,“ zašeptal, aby zkusil, jak to bude znít. Příšerně. „Pane Bože,“ upřel zrak k nebi, „copak nemáme nějaké nehořlavé úsloví?“
„Mistře Jane Hus… ehm… kacíři,“ oslovil ho kat, než hodil pochodeň pod jeho nohy, „kdo chce zapalovat, musí sám hořet!“

„Co ty se tam, Libuše, furt meleš,“ vrčel Praotec Čech.
Libuše se obracela a vzdychala.
Přemysl třískl otkou a zvolal: „To bylo furt vidím město veliké…! Je MOC VELIKÝ!!! Nafoukli se a zpychli!"
Hus se otočil od kukátka a vzdychl. „Připomíná mi to ty nepříjemnosti, co se v Praze dály po tom, co jsem sem přibyl…“
„Co naděláme," podrbal si Svatý Václav jizvu na zádech, "je to pořád dokola to samý.“
Tyrš nesměle dodal: „Ale aspoň se hýbají na čerstvém vzduchu, ne?“
„A baví je to!“ dodal Komenský.
„Jste jako malí chlapci!“ zahrozila Babička. „Pomodlit se a šupky na kutě!“