V.O.L.D.E.M.O.R.T.

Charity zmizela v kuchyni a Rabastana nechala svému osudu. Po krátké obhlídce její knihovny se ocitl u sbírky, kterou opravdu neočekával.
„Pracovní obuv,“ osvětlila mu, když se vrátila s vínem, sklenicemi a vývrtkou. „Z různých našich představení. Třeba tyhle…“ Ukázala na jedovatě zelené jehly se vzorkem hadí kůže. „… jsou Rojvůlovy manželky. Tyhle…“
Růžové lodičky s mašlí.
„Umbridgeová,“ řekl.
„Její divadelní esence. Tyhlety jsou Lockhart. Překvapivě nepohodlné.“
„Víc než tyhle?“ zeptal se s pohledem na asi dvaceticentimetrové modré platformy s křídly. „K jaké roli patří?“
„To je koncept svobody,“ odvětila a podala mu sklenici.
Usmál se na ni. „Tak na zdraví.“

Z hostů Malfoyovic vánočního soirée už zbyl jen jediný. Ministr kouzel by byl rodinou v každé čistokrevné domácnosti, jen tady byl ale skutečně vázán krví.
Raddle seděl v křesle v rohu místnosti, pozoroval ostatní, cvičil nitrozpyt. Kdyby věděl, že viteálem ztratí schopnost číst v myšlenkách jako v otevřené knize… Udělal by to znovu.
Pokud zemře, ztratí tělo. Ví, že to nesnese. Najde si hostitele a ovládne ho. Někoho, kdo se nezvládne bránit. Někoho, jehož myšlenky stále čte bez obtíží. Pohlédne na svou mladší dceru. Nikdy nebyla k ničemu dobrá, třeba mu poslouží aspoň tím, že mu daruje půlku svého života.

Úsek úprav paměti byl speciální sekcí Odboru záhad, jejíž objem práce doznal během Raddleovy vlády značného růstu. Paměť se mazala často, rutinně, na počkání. Pochopitelně i zaměstnancům ÚÚPu. Pokud má něco zmizet z hlavy delikventa (mudlovské známosti, manželce hlavouna, která viděla něco, co neměla, rodičům dětí, co nepřežily zařazování do Bradavic), nemůže to jen tak volně zůstat v hlavě ani nikoho jiného. Tato praxe neodvratně vedla k chybám drobného i většího rozsahu. Mudlovská známost odešla bez úhony. Manželka hlavouna už nepoznala ani vlastní jméno. Rodiče zabitého prváka zapomněli, co se mu stalo, a do konce života se ho pokoušeli hledat.

Nic zlého se nemůže stát. Tohle jsou Bradavice, kouzelný, pohádkový, úžasný hrad. A ona si jenom potřebuje odskočit. Máma se nic nedozví a Aurora třeba taky ne. Hned bude zpátky...

„To je ale hezké děvčátko,“ ozvalo se za ní. „Kdopak jsi? Nejsi na tuhle školu trochu moc malá?“
„Já jsem netopýr,“ prohlásila Ithunn důležitě. „A zatím sem nechodím, ale maminka bude.“
„Maminka? Bude tu pracovat?“ vyzvídal pán.
„Víte, já vám to nesmím říct,“ bránila se Ithunn, ale touha pochlubit se převážila. „Máma i táta jsou esa. Doma mají skvělou laboratoř. Ale tam nesmím chodit.“
„Rodiče ti toho asi hodně zakazují...“

Nová ministryně Amélie Bonesová nebyla typickou tváří revoluce. Byla ale dobře připravená – do chaosu hrdinství vnášela řád. Osobně předsedala největším procesům s totalitními zločinci. Oblíbené odbojáře dosadila do strategických funkcí. Média zaplavila pozitivní propagandou. Přesto přišlo neočekávané – nejdřív Potterova aféra, pak zatčení ředitelky Bradavic za vraždu následované výkřiky tradicionalistů proti vzdělávacím reformám. A pak tu byla Rowena Lestrangeová, kapitola sama pro sebe. Dcera diktátora. Vůdčí osobnost odboje v exilu. Vynikající odbornice prakticky na všechno. Žena, která si v práci vybíjí touhu něco si šlehnout.

Amélie ji bude pozorovat. A v případě potřeby tuhle kapitolu z dějin svého vládnutí prostě vyškrtne.

Skřítek ohlásil pana Malfoye. Mladšího. Manžel přivřel dveře mezi ložnicí a pracovnou a Bellatrix na ně seslala jednosměrné odhlučňovací zaklínadlo. Právě meditovala (jedla zákusky) a dávala si masírovat oteklé kotníky – nikdo neměl nárok zírat.
Slyšela, jak Lucius vešel, i servilnost v jeho tónu při pozdravu. Nechápala, jak to s ním Narcissa může vydržet.
Z tácu si zálibně vybrala lesklý čokoládový éclair.
„Otrávil jsem ho.“
Bellatrix pečivo odhodila, jako by jí sežehlo prsty. Manželův smích skoro neslyšela přes svůj vlastní. Otrávil ministra kouzel! Svého otce! A teď čeká ocenění!
Vydechla...
Bude ministrova žena. A zrovna teď, když je jí všechno malé!

Yolande seděla v zahradě. Stromy byly dnes tak krásně zelené. Od té doby, co je v Prameni, je všechno krásné.
Slunce vyšplhalo až nahoru. Yolande vstala, na chodbě opatrně překročila ležící ženy a šla dál. Z pokojů okolo slyšela těžko srozumitelná slova. Posadila se v jídelně. Způsobně jako dáma. Nikdo neservíroval jídlo.
Zpátky do pokoje, spát, vstát, zahrada. Je krásný den. Jídelna. Nikde nikdo. Spát.
Doufat, že se nevrátí hlasy, které včera v noci poprvé po letech slyšela ze své paměti. A že znovu přestane rozumět nářku z ostatních cel.

Osvobozování centra Pramen kvůli silným magickým bariérám trvalo pět dní.

Ukázalo se, že toho mají spoustu společného – Neville znal všechny kytky kolem tratí a Rabastan všechny tratě kolem kytek. A oba měli plné zuby Raddlea. Neville zůstal.
Jediným zásadním problémem (krom hrozby odhalení, mučení a strašné smrti) byl Robert. Malému Lestrangeovi bylo šest a po rodičích a širokém příbuzenstvu zdědil přirozenou bystrost a zájem o svět – krásné, kdyby neměl dědečka diktátora a nitrozpytce.
„Já bych vás hrozně rád seznámil,“ mudroval Rabastan nad modelem lokomotivy. „Ale co pak? Řekl bych tchánovi, že praktikuju respektující rodičovství a nemá malému lézt do hlavy bez dovolení? To by mě rovnou dal zavřít k Mungovi.“

Lily prochází mezi záhony, na hlavě slamák, v košíku kupu šalvěje. Do té se pustí, až se vrátí dovnitř – začíná docházet v kuchyni i v obou laboratořích, o koupelně nemluvě. Jen škoda květů.
Vzpomene si na Ithunn, najednou ji vidí probíhat mezi bylinkami, za uchem jetel nebo kopretinu. Jednou rukou si otře slzu. Už je to sedm let, ale nikdy to nepřebolí. Naštěstí mají Harryho.
Vidí, jak vchází do zahrady a zamává na něj. Za chvíli už ho zuřivě objímá. Košík s babským uchem leží rozsypaný a Lily je to úplně jedno. Za jedno „Mami, budeš babička.“ trocha koření stojí.

V Bradavicích zažil hodně. Ale když viděl, jak dopadli Weasleyovi… On ty kluky nenáviděl, pořád se mu pletli pod nohy, ale tohle ne…
Mátožně stoupal po schodišti. Paní Norrisová běžela napřed. Zmizela mu z dohledu. Slyšel náraz něčeho o stěnu. Pak ticho.
„Ne!“
Vyběhl nahoru. Najednou stál tváří v tvář muži s umělým okem. Pošuk. Paní Norrisová ležela na zemi a nehýbala se.
„Moje kočka!“
Zhroutil se vrahovi u nohou. Moody neříkal nic. Filch vystřelil vpřed. Byl slabší, ale měl výhodu překvapení. Moody najednou nebyl a okno za ním bylo vysklené. Filch zůstal sám na podlaze. Pak se ozvalo zamňoukání.