Vlčí jáma

U stolu nyní sedávala s laskavýma modrýma očima jiskřícíma snahou prohřívat den, jakýmsi způsobem ji však popuzovala jejich veselost a bezstarostnost, naděje, kterou otčímovy oči postrádaly a doktorovy jí přetékaly. Chtěla být vděčná, jelikož obdržela tolik darů, ale nemohla, ještě nemohla. Při pocitu, že se do oněch černých vod již nikdy nepodívá, téměř následovala zdobenou rakev do temného hrobu.
Znervózňovala pod doktorovými letmými dotyky, protože sálaly horkem a podobnou něhou, kterou cítila z otčíma a která nenávratně odešla. Věděla o svém štěstí, ale nedokázala přijmout, že není s Ním a Jeho.
„Už bude dobře,“ slyšela. A mělo býti a nebylo.

Vlak přijíždí, těžký a nablýskaný, zatímco hustá pára stoupá k večerní obloze a schovává do svého náručí hvězdy. Janě se klepou ruce, dlaně pevně sevřené okolo madla příručního kufříku.
Je sama, ale za chvíli -
Jsou tu dvě teplé ruce beroucí ji lehce zavazadlo, ruce chápající se po jejích, zastavující třas a černé oči plné porozumění.
Je tu klobouk (nemožný, ale to Jana ještě nerozezná) a vzrušený hlas statné ženy. Směle ji objímá kolem ramen, přičemž nezastavitelně hartusí.
„Jste u nás, v novém domově, a budeme se mít všichni dobře!“
'Mitni, mitni!' a 'Její růžové nehty vypadají tak sprostě' jsou daleko.