Warm bodies

Všechno bolí, ale to se očividně stává, když máte na těle tolik střelných a bodných ran. Ani si nepamatuju, jak jsem ke všem přišel. Pravděpodobně, když jsem se snažil někomu sníst mozek a na to bych radši nevzpomínal.
Julie mi položí hlavu na rameno. Hřeje. Vlasy jí voní směsí mýdla a potu. Je báječné zase cítit.
Civilizace je v troskách. Nebe je šedé jako obvykle. Do půdy se stále ještě úplně nevrátil život. Ale alespoň mi srdce zase bije. Svět se dere z hrobu.
"Můžu ti dát pusu, R?"
Možná, že nakonec opravdu existuje "a žili šťastně až do smrti".

Svět se pomalu řítí do prdele. Nebo už tam možná je.
Nevím, jestli to ostatní trápí, tak jako mě. Koneckonců nejsou tak přecitlivělí jako já.
Je možnost jak to vyřešit? Nemyslet na ten strach a prázdno co cítíš uvnitř?
Poddat se tomu?
Někdy si přeju prostě přestat existovat. Šlo by to i bez konečné smrti?
Už zase moc přemýšlím. To je můj problém. Kdyby mi bylo všechno jedno, tak nejsem tak na dně.
Možná to nakonec nemusí být tak složité. Možná že nakonec potřebuju jen jednu věc.
Někoho vedle sebe. Někoho kdo by mě přivedl zpátky k životu.
Kdo ví?