Sluj

„Veď mě k Cestovateli,“ požádám sluj.
Skála se rozestoupí. Chodba. Žádné mříže. Žádný kov. Žádné roztrhané tělo.
Na konci chodby čeká výklenek s lůžkem a stolkem se džbánem zářivé vody. Bez vázy s květinami. Světlo je tlumené. Vše vypadá jako ze dřeva, skla a látky. Donutím se podívat na lůžko. Cestovatel je možná mrtvý, možná živý, možná napůl obojí. Zkusím mu nahmatat tep. Mají Skrytí vůbec tep? Dýchají?

Nestihla jsem se ani leknout. Ze stěn rostou železní hadi a postrkují mě pryč. Klopýtám pozpátku. Rychle se otočím. Přede mnou se nic neděje. Popoběhnu. Mříže zarůstají kamenem a mně se zvedne žaludek.
Zůstala jsem sama. Za mnou zavřená cesta. Přede mnou neznámo.
Jdu dlouho. Přísahám, že jsem musela projít skrznaskrz celou vrchovinu včetně Ondřejníku a Petřkovic. Doufám, že lampa nezhasne. Nikde rozcestí ani odbočka, jako kdyby mě sluj někam vedla.
Zahlédnu modravé světlo a skalní výklenek. Sluj mi nebrání vejít. Musím přimhouřit oči.

Kdysi žila v Podbeskydí hezká dívka na vdávání. Jednoho rána se probudila ze zvláštního snu, ve kterém měla na ruce prsten s překrásným drahokamem a v kostele se lidé dívali jen na panenku Marii a na ni. Dívka celý den myslela jen na krásný prsten. Toho dne odmítla nápadníka, který jedl selský chléb. Druhé noci se jí zdál podobný sen; měla ve vlasech diamantovou čelenku a lidé se v kostele dívali více na ni než na Pannu Marii. Toho dne odmítla dalšího nápadníka; ten jedl chléb panský.

„Holka po dvacítce a sama na baráku, to je proti přírodě. Měla by sis někoho najít, než se tam udřeš. To není práce pro ženskou. Tohle dřív nebývalo. Podívej tady na Jirku, takový chytrý hodný kluk s pořádnou prací a taky je sám. Znáš Jirku, že?“
Je mi po třicítce, k práci na domě stačí nenápadná kouzla, Jirku znám od základky a Editině tátovi už prosím nenalívejte.
„Musím na vzduch,“ oznámím a radši okamžitě vysmahnu.
Za mnou Editin táta bodře vybízí Jirku, aby mě doprovodil.