Sluj 1

„Holka po dvacítce a sama na baráku, to je proti přírodě. Měla by sis někoho najít, než se tam udřeš. To není práce pro ženskou. Tohle dřív nebývalo. Podívej tady na Jirku, takový chytrý hodný kluk s pořádnou prací a taky je sám. Znáš Jirku, že?“
Je mi po třicítce, k práci na domě stačí nenápadná kouzla, Jirku znám od základky a Editině tátovi už prosím nenalívejte.
„Musím na vzduch,“ oznámím a radši okamžitě vysmahnu.
Za mnou Editin táta bodře vybízí Jirku, aby mě doprovodil.
Někde na kopci nade mnou se tyčí městské hradby protkané hromadami ochranných kouzel, která by dala zabrat i partě zdatných černokněžníků. Vyštěrkovaná cesta svítí bíle do tmy. Nespěchám zpátky. Editin táta na mě beztak číhá za dveřmi. Dojdu k nejbližším stromům, kde je tma jako v pytli, tam se otočím a jdu zpět.
Cesta je nekonečná. Nikde žádný dům. Někde jsem špatně odbočila. Zvednu oči k nebi a prohledám kapsy kabátu. Mobil jsem nechala u Edity. To jsem celá já. Přidám do kroku. Co nevidět musím dojít na silnici a odtamtud už trefím.
Málem se přerazím o koleje.
Koleje?
Tady?
Zavrzají zrezivělá kola. Těsně u mě zastaví starý důlní vozík.
„Pavlíno,“ řekne hlas odnikud. Poznávám jej. Naskáče mi husí kůže.
Občas se tady dějí divné věci. Občas se dějí mně. Nejsem dobrodruh. Bez váhání se rozběhnu pryč. Stihnu sotva dva kroky. Přede mnou vyroste ze země lidská postava.
„Stůj,“ řekne. „Prosím.“
Blížila se půlnoc zimního slunovratu, léta Páně 1796. Amálie se otřásla a přitáhla si šálu k tělu. Už jí nedělalo starosti, zda si táta všimne, že není doma. Les byl plný podivných zvuků a podivných rozcestí. Určitě překročila bludný kořen.
Mraky zakryly měsíc.
„Maminko,“ vzlykla Amálie.
Zalilo ji měsíční světlo. Vzhlédla. Nebe bylo pořád temné. Ve vzduchu nad ní visela stříbrně svítící růže. Amálie natáhla ruku a dotkla se jí.
Nebe zčernalo.
Amáliina ruka narazila na skálu. Kde se tady vzala?
Před ní zastavil důlní vozík.
„Čekáš, až zahřmí?“ zeptal se permoník sedící na bočnici. „Nastup si.“
Chlapci se zastavili na palouku, odložili hole a rukavice a rozbalili šátky se svačinami. Bylo přesně sto jedenáct let a půlden od zmizení dcery místního sedláka, ale to ani jednomu nepřišlo na mysl. Václav si sedl do trávy a Florián zašel mezi stromky. Václav čekal. Když ho začal brnět kotník, přesedl si a rozhýbal prsty na nohou.
Bouchnutí kovových vrat ho zvedlo na nohy. Stoupl na otupělý kotník a poroučel se zpátky k zemi.
Kovová vrata tady v panenské přírodě?
„Floriáne?“ zavolal.
Skrytí jsou všude kolem nás. Lesapáni, paní jezer, strážci měst. Žijí mimo čas a vidí náš svět, ale my je nevidíme. Za normálních okolností. Kdysi jsem měla to pochybné štěstí vstoupit do jejich světa a potkat dva strážce měst. Tenhle už žádné město neměl. Žil ze smyslů a duší čarodějů, které kouzlem vytáhl z našeho světa do toho svého. Kdysi jsem měla být dalším úlovkem. Abych našla cestu domů, musela jsem pohlédnout do Knihy času. Celé vědění Skrytých najednou. Málem jsem přišla o rozum, ale našla cestu domů. Cestovatel se nechtěně svezl se mnou. Poslala jsem ho zpátky kouzlem z Knihy času. Zdá se, že mělo vedlejší účinky. Skrytí nedokážou jen tak cestovat mezi světy. Za normálních okolností.
„Strážce bez města,“ vypadne ze mě.
Zavrtí hlavou. „Cestovatel.“ Pokyne k důlnímu vozíku. „Doveze nás do sloje. Ztratily se v ní dvě děti. Potřebuji tvou pomoc. Sám se tam nedostanu.“
Vážně prosí, abych se znovu nechala stáhnout do jiné dimenze?
„Tobě tak budu věřit.“
„Nemáš jinou možnost,“ řekne on. „Sluj tě chce ulovit. Sama se odtud nedostaneš.“
Zatraceně. Měla jsem svůj klid vážně ráda.