DMD č. 5. pro 5. 4. 2019. Téma: Falešná identita

Každé ráno vstala a podívala se sama sobě do tváře. Každé ráno zrcadlo ukazovalo někoho, kým být nechtěla. Někoho, koho se musela zbavit. Nanesla na něj vrstvu šminek, zkrotila ho lakem a ukryla pod kvalitní a elegantní oblečení.
Každou svou první myšlenku napřed otočila v hlavě, než si ji doopravdy dovolila přijmout. Často patřila někomu, kým hodlala pohrdat. Zavírala ho za hradbu z chladné logiky a racionálních rozhodnutí.
Žádnou, ale absolutně žádnou, emoci si nedovolila prožít. Emoce byly zrádci. Emoce patřily někomu, koho už dávno odsoudila k smrti.
Žilo se jí tak velice dobře. Byla přesně tím, kým být chtěla.

Jsem zloděj. Obratně se proplétám přelidněnými ulicemi, vybírám bohatým lidem kapsy. Žiju ze dne na den v polorozpadlém podkroví, ale svoji svobodu bych nevyměnil ani za ten nejluxusnější palác na světě.
Jsem princezna. Nejmladší z pěti sourozenců, ale nejchytřejší. Podlá, mocichtivá, chladná. A přísahám: ať bude cena jakkoliv vysoká, jednoho krásného dne usednu na svůj trůn.
Jsem odpadlík. Ztratil jsem všechno, co jsem kdy miloval, a přece dál bojuji. Putuji od vesnice k vesnici a pomáhám, kde je třeba. Chráním slabé. Čest a spravedlnost ctím nadevše, aby už nikdo netrpěl tak, jako já.
Jsem všichni a přece nikdo.
Kdo jsem?

Muž zavrtěl kokosovým ořechem.
"Kulau," opakoval důrazně. Kapitán poněkud nejistě přijal dar a napil se. Domorodec se spokojeně usmál.
Sedělo jich kolem šesttnáct; všichni s tmavou kůží a očima rozšířenýma úžasem. Před skupinkou námořníků byly navršeny škeble a rajčí pera, na nedalekém ohni se pomalu opékaly ryby a sladké brambory. Jídlo vonělo jako pradávná obětina.
"Pane," ozval se Hozer, "myslím, že nás mají za nějaké duchy nebo bůžky."
Hopewell přikývl. Vysvětlovalo by to úctu a bázeň domorodých mužů. Kapitán zabloudil pohledem k oštěpům opřeným o nedaleký strom.
"V tom případě by asi neměli zjistit, že jsme jenom Britové," opáčil tiše.

Znali se odjakživa. Alexej, Vladimir a Sergej. Vyrůstali spolu na předměstí Moskvy, spolu chodili do školy, spolu prošli peklem války i hladomorem. Spolu po revoluci utíkali z Ruska. Spolu se složitě dostali až do Československa. Spolu...
Tak co na tom, že se poprvé potkali přede dveřmi Svazu zemských a městských činitelů v Praze? Co na tom, že Alexej se jmenoval Jevgenij a pocházel z Volgogradu, Vladimirovi říkali rodiče Nikolaj a narodil se v Krasnojarsku, že Sergej byl ve skutečnosti Alexandr a celý život strávil nedaleko Murmansku? Stačilo si přece navzájem dosvědčit, že se znají. Potom se už nikdy nikdo neptal...

I když si háďátko myslelo, že je drakem, jednou nastal den, kdy pohybovalo a váhalo o tom co si má myslet o svém těle.
Jak sebe častokrát popsalo a o sobě řeklo, že je chytré, tak bylo jasné, že si toho rozhodně všimne, řeklo by pravděpodobně háďátko.
Moje tělo je prostě hadí. Zachmuřeně uvažovalo. Avšak má matka byla rozhodně drakem. Přemýšlelo dál. Jak... Jak je to možné? snažilo se přijít na rozumnou odpověď.
Na nic ale nepřicházelo. Chtělo to vzdát, avšak dostalo geniální nápad.
Už vím! Tohle tělo je jen falešná identita. A háďátko bylo na nějakou dobu zas šťastné.

Mám tě vyrytou v duši a ta tvář, co teď vidím, to nejsi ty, to je stín, tolik nepodobný milovanému předobrazu, tolik podobný tvářím okolo, vyčpělým, prázdným skořápkám, a uvnitř mě se něco sevře a jen se mlčky dívám. I ty mlčíš, možná mě ani nepoznáváš.
Vlastně jsem ti přišla někoho představit...
"Tohle je můj manžel," hlesnu.
"Aký moderný," zašeptáš a koutky ti nadzdvihne šibalský úsměv, a nic víc se nestane, v očích nezasvitne jiskra, ale já najednou vím, že někde hluboko, hluboko pod tím unaveným vrásčitým nánosem tam pořád jsi, a tiše polykám slzy, protože na ničem jiném nezáleží.

Ležím. Protahuji se. Číhám.
"Pojď sem, ty jsi tak miloučkej, já tě tak poňuchňám... ty jsi takový krasaveček."

Předu, mazlím se, čekám. Jsem trpělivý...
"Ten je tak hodňoučký, chlupáček malej..."

Mňaukynky... Já to vydržím, je to milé... Ale jsem ve střehu.

Štěbetá. Blízko. Dostanu ho.

"A jakou má lesklou, heboučkou srstičku. Zrzeček nádhernej, malinkaťoučkej kocoureček."

Konečně klid, jsou pryč. Číhám. Opět.

Ležím v trávě a snažím se splynout s hlínou, větvemi... vším. Jsem chytrý, jsem nenápadný, jsem profík.

Štěbetání - blízko, blizoučko.

Číhám, tiše, nenápadně. Jsem lovec. Jsem vrah. Jsem bleskový zabiják. Start, skok, drápy a zuby, mám tě!
Iíík, iíík..

„Studentka architektury v Pise… Hm, to moc bije do očí. Mají tam vůbec architekturu? Tedy, na univerzitě. Jinak o ni není nouze… Jsem z Bergama a jsem sluha… služebná? Ne, špatné století a recept na malér.“
Opřela se o zábradlí. Vymyslet si identitu nebylo jen tak.
Kolem prošly vlající postavy v maskách.
Na kanálech se třpytily odlesky luceren na loďkách.
Kolem se toho dělo tolik, že nějak ustála i davy kolem.
Kdyby toho na ni bylo moc, mohla se vždycky stáhnout na hřbitovní ostrov.
Místo toho ale tančila a vypadla úchvatně.

Hel o benátském karnevalu pořídila dlouhý záznam do deníčku.

Když se v jeho krčmě objevil proslulý obchodník Charls, vycítil majitel příležitost. "Prý prodáváte látky samotnému králi Laurentovi..."
"Prodávám hodně lidem," odpověděl mladík.
"Jaký král je? Je spravedlivý?"
Místo obchodníka promluvil jeho společník, snědý muž Akielonského původu, kterého Charl dříve představil jako "Lamena".
"Král je tak trochu jako kočka, tváří se, že jste mu ukradení, ale pak za vámi všude chodí a v noci vám vleze do postele."
Charls Lamenovi hodil jedovatý pohled. "Ignorujte ho. Král se snaží pomoci každému, kdo si to zaslouží."
Krčmář si povzdechl. "Škoda, že neví o naší situaci s místním úředníkem..."
"Kdo říká, že neví?"

Nejlepší šerif Omahy pomalu šmirgloval hlaveň svého koltu a zařezával dum-dumky. Spravedlnost boží je spravedlnost boží, pomyslel si.

Dnes zabil pět lupičů a dva desperáty, obtěžovali by město.

"Jste tak mužný," prohlásila nahá dívka, ležící na jeho kavalci.

Věděl to.

"Postav se do okna, ať tě všichni spatří," odplivl na zem.

Děvku skrz sklo provrtala kulka.

"Donášela bys na mě," povzdychl si hrdina.

Pomalu odešel na záchod, přemýšlejíc o přesné mušce střelce. Vždyť taky hrobařského učedníka vytrénoval. A za každou mrtvolu ve městě měl od něj sto dolarů.

Spravedlnost boží je spravedlnost boží a Bůh se neptá, on vše ví.