DMD č. 5. pro 5. 4. 2019. Téma: Falešná identita

Maedhros zareagoval na zvuk, že mu přišla zpráva. Zarazil se, když viděl, že mu píše Turgon.

Ahoj,

viděl jsem Fingona ve městě s dívkou. Nevím, jestli už to víš...

U zprávy byla fotka, na které se Fingon držel za ruku s dívkou a společně se něčemu smáli.

Fëanore, rozhodl jsem se, že svou cestovku odkážu Tvým bratrům Fingolfinovi a Finarfinovi. Ty máš své vlastní podnikání a jen bych Ti přidával starosti. Finwë

S politováním musíme odmítnout účast Vaší firmy Fëanoro Diamonds s.r.o. na veletrhu Design Week. Obchodní ředitel Manwë

Nikdo z kontaktovaných si nevšiml varování o falešných zprávách.

Ku stánku sa predral pán v elegantnom obleku.
„Dcéra chcela, aby som jej kúpil nejaký kaktus. Dajte mi tento!“ ukázal na lithops werneri.
„Viete... z botanického hľadiska to nie je kaktus,“ nadškrtol opatrne predavač a pokúsil sa urobiť nejakú osvetu ohľadne afrických sukulentov.
„Tak tento, taký ešte nemá,“ rezignoval po chvíli zákazník a ukázal na euphorbiu obesa.
„To je prýštec, nie kaktus,“ upozornil predavač.
„Tak potom tento!“ Zákazník sa rozhodol hrať na istotu a vybral malý exemplár euphorbia baioensis.
„Ani to nie je kaktus,“ priznal predavač zničene.
Zákazník ho spražil pohŕdavým pohľadom.
„Čo vy vlastne vôbec hľadáte na výstave kaktusov?!“

“Maryso, vzbuď se!”
Irena se bála, že se Marysa už neprobere. Rána na hlavě sice nevypadala hluboká, ale hodně krvácela. Od chvíle, kdy na svém zběsilém útěku zastavili ve stodole u cesty, už ztratila vědomí podruhé. Simeon je pozoroval vykulenýma očima. Samuel, který dal Simeonovi svého koně, je dosud nedohnal, a Irena tušila, že už nedožene.
“Víš,” otevřela Marysa s námahou oči, “že Marysa není moje pravé jméno? Jestli tu mám umřít, tak pod svým skutečným jménem.”
“Dneska ne. Dneska máš zakázáno umřít,” řekla Irena důrazně.
Marysa se pokusila o úsměv. “V tom případě není důvod, abych ti to prozrazovala.”

Byla místa, kam jsem raději chodíval inkognito. Člověk se tam zkrátka cítil bezpečněji. Zejména člověk mé profese.
Lovce magických artefaktů neviděli rádi nikde (kromě černého trhu), ale v klubech jako Rudá stuha byla návštěva takového člověka považována za dobrovolné rozloučení se životem.
Sázel jsem na skutečnost, že mě v Riu nikdo nezná.
Risk se vyplatil.
S Manou jsem strávil půlku večera, celou noc a malý kousíček z brzkého rána.
Byl bych se snad i zamiloval, kdyby šlo zamilovat se do ženy, která vám většinu společného času pije krev.
„Za tu snídani díky, tu si často neužiju,“ mrkla a zabouchla dveře.

„Všichni jste jistě slyšeli o filmu umučení Krista,“ začíná Kněz svoji promluvu. „Rád bych se zastavil u scény před ukřižováním. V té zmučené postavě plné krve sotvakdo pozná spasitele. Ani apoštolové ho nepoznávali. Jejich naděje jsou mrtvé a slova proroka Izajáše o ospravedlnění mnohých jim nepřijdou na mysl.
Jejich přítel, pán a král umírá. Mysleli, že změní svět. Že bude vládnout železem a vysvobodí židovský národ od nadvlády Římanů. Jenomže identita Božího syna je jiná. Mnohým se zdá královská identita bez násilí dočista prázdná, falešná.“

Znám ji od miminka. Křídlama jsem jí chodila hladit, když bejvala nemocná. Někdy jsem ji houpala, když spala. Houpala jsem se s ní na hřišti, oplakávala spadlý zmrzliny, radovala se z dárků.

Vyrostla. Už si nehrála se stínem mých křídel. Já sem jí viděla. Ona mě už ne.

Stejně mě potřebovala.

Umíme cestovat po tělech a duších. Tak jsem si začala půjčovat. Paní, co si k ní přisedla, jakoby náhodou, v kavárně a usmála se na ní. Artista, který ji hodil růži. Řidič autobusu, který ji podal kapesník, když plakala.

Pro ni. Pro pocit, že se dějí věci bez příčiny.

Celé dětství ho vedli k upřímnosti.
Když dospěl, založil si několik falešných profilů na Facebooku, Instagramu a Snapchatu, aby mohl zveřejňovat všechny fake news a hoaxy, které mu přišly pod ruku.
Pod spoustou kradených identit si vydělával na chleba jako falešný hráč v kostky a karetní podvodník.
Peníze ukládal na fingované účty.
Nechával si šít obleky a boty a přešívat obličej.
Udržoval falešné vztahy s několika (pravými) milenkami, které zahrnoval fejkovými kabelkami a lživými sliby.
Střídal tváře, jména, šaty, bydliště a auta, tak rychle a často, až nakonec ztratil sám sebe.
Když se dnes podívá do zrcadla, už se nepoznává.

Ačkoliv jsme chtěli dělat jen na případu záchrany Jirky, chápali jsme, že to prostě nejde. Krom případu únosů kožoměnců se objevil další problém.

„Sehnal jsem svůj zdroj,“ vzal si Mirek na poradě slovo. „Pamatujete si na ten ambiciózní plán na lék pro Ztracené?“

„Neměl vedlejší účinky? Agresivita? Závislost na něm?“ zeptala se Nela.

„Údajně přesunuli výrobu z Francie k nám. Tajně vyrábí drogu. Používají ji při nelegálních zápasech,“ dodal Mirek.

„Zdroj, co nám řekl o předání kožoměnců?“ pronesl ironicky Tomáš.

„Byli jsme na správném místě? Byli!“ hájil svého upíra Filip. „Jasně, neznáme jeho jméno, ale stejně mu s Mirkem věříme.“

V pět hodin ráno jsou po celé podlaze sbírek rozházené kosti. Matějova červená kšiltovka visí na klice dveří správcova kabinetu. Klobouček slečny Karly se povaluje uprostřed pavoučí uličky. Fialky z něj kdosi otrhal a teď se válí všude okolo.
Mrtvé ticho neruší jediný zvuk. Poplašňák se svatouškovským výrazem proplouvá mezi modely buněk. Chvějící se kosti pod sebou se snaží nevnímat.
V tom mu do cesty vstoupí Jonáš. Duch má přesně takovou stříbřitě šedou barvu, jaká se od něho očekává.
„Pokrytecká nevinnosti,“ promluví na poltergeista, který se urazí.
„Moje identita je zcela v pořádku, děkuji pěkně.“ Znovu nasadí výraz falešné nevinnosti.

„Nemůžu ven!“
„Co?“
„Nemůžu ven prostě!“
„Proč?“
„Nejdou mi vyčesat vlasy.“
„...No a?“
„No, podívej se, jak vypadám.“
„Vypadáš jako... ty?“
„Podívej se na moje vlasy!“
„Tvý vlasy jsou... tvý vlasy. Tak je nech rozpuštěný.“
„To nemůžu, se podívej, jak vypadám!“
„?“
„Tady celý mi to takhle visí dolů, tak si musím vyčesat vlasy, aby to opticky –“
„Ježíši. Mami, jdeš do Billy. Tam já chodim v teplákách. Nemusíš se maskovat, nejdeš je přepadnout.“
„Nejsou mi v těch šatech vidět prsa na zádech?“
„Nic ti není vidět.“
„Vypadám jako skříň.“
„A já vypadám jako Michelin. No. A co? Je to moje indentita.“