DMD č. 5. pro 5. 4. 2019. Téma: Falešná identita

„Hnedka jsem věděl, že s tím klukem nejni něco v pořádku,“ mudroval stařičký Luchino, místními přezdívaný Gepard, „však jsem to povídal hned. On je tu na nás totiž nasazanej!“
„Minkia,“ poskočil na židli pekař Federico, „Jako odtamtud?“ Píchal prstem do vzduchu, až se mu rozkývala mucholapka nad hlavou.
„Však jsi ho neviděl, jak tu šmejdí s tím přístrojem? Všechno fotí, holomek promítačská! Sympozium v Syrakuzách? Tákhle!“ hrozil revmatickou paží svůdník na odpočinku, až se celý pobryndal grappou.
„A já mu dal ty nejkřupavější rohlíčky!“ zaplakal pekař.
„Pchá, ten je zvyklej na jinačí. Jedna velká žranice je to tam nahoře! Darmošlapové!“

Její vůně se objevila znenadání, až trýznivě vzrušující, a každé další vdechnutí v něm probouzelo žádostivou touhu. Musel za ní. Letěl rychleji a rychleji, a vůně pořád sílila.

Konečně ji spatřil. Naprosto dokonalou v každém ohledu. Ta souměrná hruď, nádherně tvarovaná hlava, a co teprve ten vyvinutý zadeček!

Ihned začal s namlouváním, ale co to? Zdá se nějaká chladná a netečná. Že by to nestačilo? Vyzkoušel svoje nejlepší fígle, ale nic. Možná, že slečinka dává přednost mlčenlivé rychlovce... Takže, jde se na věc!

"Tak tohle je vrchol! Taková hanebnost! Jeden se tu může ulítat, a kytička z toho má srandu!"

Ve Vrbině bylo fotbalové hřiště, altán, kde se občas pořádaly koncerty, zarostlá zákoutí, vhodná na nesčetné hry a... hospoda. Právě ta byla důvodem, proč do Vrbiny nesměli a současně neodolatelným lákadlem.
Největší rachot v ní zuřil po výplatě. Sledovat to bylo nebezpečné a vzrušující. I dnes bylo živo.
„Ty cype, si tvrdil, že si synek bratra stareho Lojzy, co ho zabasli za kradež drutov v elektrarni, a zatim si fizl!“
Následovalo mohutné plesknutí. Ze dveří vypadl tmavovlasý mladý muž, nadával a držel se za tvář.
„Nejni to ten chlopek, co sa hadal s Bulharem?“ pohlédl Jožka na ostatní.
Souhlasně přikývli.

Kvok. Slepice po pěšině, dvě slepice. Třepetají prdelkou. Snad to nejsou slepice. Kvok. Štěbetají si o andělech. Kvok. O kohoutech, kteří jsou bóží. Kvok. Očerňují je, bělí. Kvok? Kvok ne. To duše, která žije jako malinkatý mužíček v očích. Říká mužíček kvok? Ne, vypadává ven – s chlípnými pohledy, se slzami. Jak však může jeden mužíček sídlit ve dvou očích? Kvok. Nejsou snad dva? Jistě jsou dva: temný sídlí v oku levém, světlý v oku pravém. Černý a bílý anděl. Kvok. Provázejí, třepetají prdelkou, vypadávají ven. Dělají kvok. Oči, kohouti kanou jim z hlav. V každém sedí slepice na vajíčkách. Kvok.

No tohle? To je tak důležité, že jde až sem? To nemohlo počkat? Tázavě a zaraženě sleduje odcházející osobu. Odlesk překvapení v očích.

Zpráva, kterou ani nestihla přečíst, probudila zvědavost jejího učitele. Netrpělivě hltá řádky. Touží list vzít dívce z ruky, nebo ho naklonit tak, aby lépe viděl.

„Kdo jí to může psát?“ nechápe. „Rukopis neznám. Vypadá jako mužský, ale podepsána je žena. No ne?! Že by nějaká falešná identita?“

Jas proniká oknem, osvětluje stůl a noty, kterým dobře rozumí. „Kéž bych i v tomto měl jasno jako v partituře,“ přemítá. „Však tomu přijdu na kloub!“ Své záměry maskuje blahosklonností.

„Žiješ pozpátku. Od svítání do večera jenom mládneš.“
Armandův škádlivý hlas zvoní smíchem.
Podrážděně zamává rukama, aby lak na pečlivě upravených nehtech rychleji schnul. Ráno nemá na žerty náladu, i když má Armand pravdu.
Cestou do kavárny se zimomřivě choulí v kabátu, vlasy skrývá pod šátkem.
Po obědě sundá plášť a rozevlaje lokny.
Večer v klubu se promění v mladičké děvče, zářivé, rozesmáté, tančící nad hlavami dychtivých mužů natlačených pod pódiem.
Po půlnoci shodí líčidla i šaty, a rázem je nejmíň sama sebou.
Armand však svého přítele s šedivějícími vlasy a jemnými vráskami ve smutném obličeji miluje ve všech podobách.

Matošu mezi sebe vzali poměrně nedávno. Zjevil se jakoby odnikud, historek plné rukávy, na zádech otlučenou kytaru, v žebradle rum...
Přijali ho jako parťáka, bratra. Dovolili mu, aby si nechal jejich totem vytetovat na ruku.
Pak Jáša odmítla chodit na čundry, na které měl jít on.
Veverčák s ním nemluvil a odmítal říct proč.
Kačovi na čundru zmizel pes a Kača byl přesvědčený, že s tím má Matoša něco společného.
Incidenty přibývaly.
Nejdřív nad tím všichni mávli rukou. Pak začali přemýšlet. Vyptávat se. Našli jeho údajnou osadu. Nikdo ho tam neznal. Vůbec nikdo.
Obelhal je. Chtěli pomstu. Ale kdo nejvíc?

Horečnatě se snažím vzpomenout, proč ležím v mokré trávě. Seberu poslední síly a pokusím se posadit. Už to jde lépe, ale když zavřu oči, rudá kola stále tančí svůj bláznivý tanec.
„Gonny,“ zachraptím. „Co-“ hlas mi selže.
„Šej,“ promluví Riaggon, ale je vzápětí přerušen.
„Je to Klára,“ řekne cizí hlas nesmlouvavě. „Stejně jako ty jsi Ota. Nezapomínejte na to.“
Klára.
Ota.
Riaggon.
Šejla.
Polknu a přikývnu. Klára. Jsem Klára. Krytí nesmí padnout nikdy. Nikdy.
„Co... se... stalo?“¨
„Nedaleko udeřil blesk. Asi vás omráčil výboj, co proběhl zemí. Ještě, že máte pořádné boty.“
A pak si najednou vzpomenu.
Nebyl to blesk.

Her memories, they weren't all bad.

She was a noble first and foremost. A privileged fuck with education and she never had to worry about having a roof over her head or warm food a few times a day. If she weren't taught how to ride and fight, she wouldn't have gotten here, after all.

But her "friends" didn't need to know that, did they?

To them, she is just a knight, following some kind of god. Although she did never did tell who she prayed to in exchange for her power. And... did they ever really need to know?