DMD č. 5. pro 5. 4. 2019. Téma: Falešná identita

Asterix dumá, jak přijít na kobylku záhadnému zloději. Z přemýšlení ho však neustále něco vyrušuje…
„Obelixi, co je to dneska s Idefixem?“
„Určitě mu chybí jeho nová kamarádka,“ drbe nešťastně kňučícího mazlíčka obrovitý Gal. „Tvoje sestřenka z Lutécie.“
„Kdože?“
„Taková vysoká, blonďatá, ale hrozně hubená. Měla by jíst víc kanců.“
„Já ale žádnou sestřenici v Lutécii nemám! Kdes ji potkal?“
„Včera na procházce. Pořád nikde žádní Římánci… Strašně ji zajímala naše vesnice, tak jsem ji tu provedl.“
„To snad ne! Byla to podvodnice, Obelixi! Určitě šla po Trubadixově zrcadle!“
„Tvoje sestřenka a zlodějka?“
„U Tutatise, to nebyla žádná moje sestřenka!“

Hraji na klavír a vzpomínám na něj. Jak jsme se seznámili, procházky po pláži, jak jsme na klavír hrávali společně. Pak jednou odešel k moři sám, zaplavat si. Nikdy se nevrátil, nenašli ani jeho tělo. Nedávno byl prohlášen za mrtvého.
Naděje mě opustila.

Hraji na klavír a vzpomínám na ni. Jak je to dávno, co jsem od ní odešel. Drásá mi to srdce. Musel jsem, abych ji nestáhl s sebou. Myslí si, že jsem se utopil, ale já žiju daleko pod jiným jménem a zcela sám.
Rád bych ji ještě někdy uviděl, ale nelze. Téhle naděje jsem se musel vzdát.

Byli divní. Něco na nich divně vlálo, na hlavách měli hodně divné věci, něčím moc divným voněli a počmárali nám dveře!
Tak jsem na ně štěkala, vrčela a zase štěkala.
Moji lidi se taky chovali divně. Divňochy pěkně přivítali a tvrdili, že je všechno v pořádku, a že je přece všechny znám. Pod tou divnotou opravdu byla malá troška známé vůně, ale o to bylo všechno ještě divnější.
A pak se mi začali smát!
To teda nebylo fér. Pokud to vážně byli naši kamarádi, neměli k nám chodit maskovaní a tvrdit, že jsou něco, co nejsou. Že prý tři králové…

Zatímco Longinu zavedly myšlenky k jejich nejmladšímu bratrovi, Caesoniovi se vybavila Óda na Egnatii.
Ve stínu tragédie, jíž symbolizovalo toto místo, si právě zde měli, dle rodičů, vybrat životního partnera… – Ironie!
Myslel si, že zvládne znovu vidět člověka, kterému dal své srdce, pod falešnou identitou cizince z jiného království. – Jaký to omyl…!
Stejně jako kdysi Tertorias, i Caes byl stále lapen pouty lásky.
„Manželství přeci není jenom o lásce,“ – nechala se dopoledne slyšet Longina.
„Caes a Quintillus se už milují!“ – Jak to mohl Dominius vůbec říct? Copak netušil, že to pro něj ještě i rok od rozchodu bolestné téma?
Quintille…

„Zeptáme se na cestu těch vojáků?“ zeptala se jedna nevinně, netušíc, co vyvolá.
„To nejsou vojáci. Nemají uniformy. Jsou to divní chlápci se samopaly!“ upozorňuje druhá.
„Fajn, ale zeptat bychom se jich mohli, ne?“

Atmosféra v autě je posléze poněkud hustá…

„Mám plné zuby toho, jak ze mne děláš pořád blbečka! Nejsi nic než rozmazlený fracek, přesvědčený o své důležitosti. Jsem ti dobrá, jen když nemáš nikoho jiného. Teď jste tu tři hvězdy, takže mě můžeš odkopnout, viď?“
„To snad ne…“
„Ale jo. Jsi svině převlečená za kamarádku!“

Na konci dne naštěstí čekala příjemná vesnická hospoda, takže se hrany obrousily…

„Pod falešnou identitou jako první,“ vzdychne Thea (proč musím vždycky začínat?), „vystupoval praotec Jákob, lišák lstivý…“
„Nepočítáme-li padlého anděla,“ naváže Linkva (a já svou sestřičku opravovat?), „který se vtělil do hada, ještěrky bez nohou… Pokud o ně nepřišel po prokletí.“
„Pí, pí, sss, sss, ňam, ňam,“ upřesňuje Viktorka a nestěžuje si.
„Ano,“ kývá Apolo (jsem snad nějaký překladatel?), „ježek papá hady!“
„Kdyby Ezaua nepodfouk,“ míní Sikar (vždyť to nevím!), „jsme dnes všichni chlupatí zrzci!“
„Dejte pokoj,“ ohradí se Filcin, „největší trouba jsem tu já, tak si nestěžujte na své postavy!“
„Jenže u tebe je to pravá podoba,“ směje se Taura.

Až obtěžkám pannu, která nepotratí, končím. Finito, šmytec, trumpeta trubec sehrál roli, Antikrist zrozen. Nedaří se, krčím rameny na poradách, přecenili jsme čistotu Ev.
A podcenili mě, nedodávám. Za staletí jsem přišel na chuť jak šíření, tak doprovodným jevům. Jen panny vykazuji, na zteč jdu ale v nepravý čas, dnes stačí ověřit, zda dostatečně napráškovány proti životu.
Jako duch nikoli Svatý potřebuji k oplodnění těla, naštěstí Adamové moulové, jak se napijí, usínají, vniknu do nich a pak do jejich žen, ty mě dneska překvapuješ, vzdychají, a spáči druhý den zahanbeně tají, že si nic nepamatují.
Tak to je, milé dámy.

„A to jako budete jezdit na tajňačku?“ ptá se Dobrý potem zbroceného Jeronýma, jako kdyby ten mohl vnímat cokoli jiného než ohromný volant v rukách a provoz tak hluboko pod sebou, „Jak se říká inkontinento? Pod skrytou identitou? Abyste jaksi… vočůral šéfa? Do tý zatáčky si víc nadjeďte, velebníčku, však nás vidí a vyhnou se!“
Natožpak odpovídat.
„Ne!“ vydechne.
„A to vám jako povolí, jo? To máte teda tolerantní bossy! Takovej vedlejšák, to bych si taky nechal líbit… Dotočte to pořádně, přehoďte si ruce! Vám jako šéfuje Pánbíček, nebo přímo papež?“
„Biskup!“
„Tak to je jiná, to už je šajba!“

Jednání se protahovalo, což se Evě docela hodilo. Měla čas se v tetině kanceláři trochu zabydlet. Za chvíli už probírala poštu, co může vyřídit, a co bude potřeba probrat s panem ředitelem. Než se s tím stihla vypořádat, stál pan ředitel přímo u jejího stolu a Eva ucítila jeho pronikavý pohled.
Debatu začal zvláštně: „Proč jste si sem nedala cedulku s vlastním jménem?“
Moc nevěděla, co mu má odpovědět.
„Tak odpovíte mi?“
Evě došlo, že si ji asi pan ředitel nepamatuje, tak řekla: „Já jsem Eva Kulíková.“
„Prosím?“
„No, jmenuju se stejně jako teta, tak proč bych měla měnit cedulku?“

Byl to takový nenápadný ošuntělý človíček. Takový, jakých jsou tucty. V tuctovém kabátě s tuctovým kloboukem a s lacinými brejličkami na tuctovém obličeji. Nebylo na něm vůbec nic zvláštního. Absolutně nic.
Nic zvláštního nebylo ani na jeho tiché zdvořilé žádosti o připálení cigarety. Oskar Fleischer potáhne ze svého doutníku a blahosklonně tuctovému muži dovolí, aby si od něj připálil svou tuctovou cigaretu. Tuctový muž děkuje a odchází v obláčcích dýmu. I ty obláčky jsou tuctové.
Doma usedne tuctový muž k psacímu stolu a začne psát dopis. Vedle dopisního papíru leží dvě pistole a kapesní Bible.
Pobožný pistolník se královsky baví.