Živé neživé

Zasněně se dívala za odcházející postavou. Byl z ní určitě unešený! Viděla jeh obdivný pohled. Milovala, když ji idé obskakovali a žasli nad její krásou a vůní. Musel si myslet, jaká je ohleduplná, že ho ani nepopíchala, když utrhl ten nejkásnější květ. A přitom byla takový sobec! Nezáleželo na tom, jestli si ten člověk ublíží, hlavně když její květ vystaví v nejnádhernější váze. Všichni, kteří ji spatří, pak budou chtít pěstovat růže! Zvěst o její kráse se ponese světem a ona bude tak schovívavá, že dovolí těm podřadným lidským bytostem spočinou na ní zrakem a dýchat vzduch prosycený vůní růží.

Čauky! Já jsem sušenka. Čerstvoučká, právě upečená. Za svůj kratičký život jsem se dozvěděla jednu zajímavou věc. Ty velké bytosti které mě připravili, všichni do posledního měli přes ústa kus látky. Říkají tomu rouška. Podle mého názoru vedli celkem rozumný rozhovor, že kvůli nějakému koronaviru musí mít tu látku přes ústa když jsou blízko u sebe. Ale teď jsem v jiné místnosti na nóbl stole s pány v oblecích. Pořád vykládají a já jim nerozumím, ale roušku nemají! Takže těm, co mluví dlouho o nějakých zákonech, ale moc toho neproberou, je povoleno nenosit roušku i hodně blízko sebe? Mám pravdu?

Tohle že má být další pasažér, kterého ponesu? Vždyť ten nemohl projít výcvikem! Podle mně v životě neletěl. Musel někoho podplatit. Vypadá na pořádného zbohatlíka. Vsadím se, že se mu nepodaří mě otevřít. Jeho smůla. Doufám však, že mě tím pádem neponičí. To by byla hrozná ztráta.

No dobře, zdá se, že jsem se v něm spletl. Skočil a letěl fakt dobře. Asi bych to měl brát jako ponaučení, něco jako nesuď knihu podle obalu. Nebo že bych se měl víc starat o ostatní. Ale stejně je hlavní, že se mi nic nestalo. Takový výkvět moderního parašutingu by těžko spravovali.

Bývaly i lepší časy. Mnohem lepší. My si je dobře pamatujeme. Tehdy nám to ještě slušelo. Dva elegantní černé drátky spojující uši. Dokonale držící. A nezamotávali jsme se. Také nás všichni obdivovali.

Náš majitel nás měl moc rád. Procestovali jsme s ním kus světa. Jaký to byl pocit, když nás všude nosil! Ale taky se mu to šeredně vymstilo. My jsme ten vlak viděli, ale varovat jsme ho nemohli. Byla to hrozná tragédie.

No, a teď jsme rozbitá. Už nás nikdo nenosí. Ale nemůžeme si stěžovat, protože nás pořád ještě nevyhodili. Kupodivu si nás schovávají. I nefunkční. Proč? Nemáme ponětí.

Chudák holka. Zase je nešťastná. Já vždycky poznám, že něco není v pořádku. A i kdybych nepoznal, stejně mi to řekne. Nebo spíš napíše. Píše do mě totiž úplně všechno. Všecičko. Vylívá si do mě srdce. Proto vím, že se něco děje.
Nejspíš jí zase ublížil On. Mluví o Něm jenom s velkým písmenem. Nedávno se našli a ona už si pro ně vysnila společnou budoucnost. Ale podle nedávných událostí to vypadá, že On je jenom pěknej zmetek. A podvádí ji. Kdybych s ní tak mohl promluvit. Poradit jí, ať to s Ním už skončí. Takhle bude pořád jenom smutná.