Farma zvířat

"Zvířata!
Už si nikdy nenecháme sedřít naše ztrápené, zkrvavené hřbety bičem člověka. Nyní totiž nejsme soumaři, ale soudruzi. Naše záda se nebudou prohýbat pod cizím majetkem, ale budou hrdě nosit náklad, který patří nám, společně. Kopýtka už nebudou zoufale klouzat bahnem, nohy se nebudou podlamovat, naše v olovo ztuhlé svaly budou pracovat, sice tvrdě, ale jen pro dobro naše a našich mláďat …“
„Ten má co mluvit,“ podotkla kočka. „Pokud vím, byl krmným vepřem, celý život proválel u korýtka.“ Konec její námitky však už nikdo neslyšel. Přehlušilo jej písklavé chrochtání, ke kterému se připojila ohromná vlna chrochtavého nadšení a aplausu kopýtek.

Vůz odjížděl a Boxer pochopil. Viděl svou tragédii v očích, které se dívaly za ním. Nebyl to pohled naděje, ale pohled, jakým se díváme na umrlce, pohled hrůzy. A najednou na chvíli jako by pronikl do podstaty své tragédie. Nebylo to v tom, že jel na smrt, ne. Všichni umíráme, všichni za něco směňujeme svůj život. Tragické bylo to, že miloval, až do smrti miloval, co nemělo být milováno, co nemilovalo, co jen požíralo. Na chvíli spatřil stín smrti visící nad farmou zvířat a rád by zmařil všechnu práci, kterou vložil do tohoto temného znamení, ale bylo příliš pozdě. Ach.

Je podvečer, příjemný, teplý. Vzduch je prosycený vůní sena, včely bzučí. Ale med nikdo nesbírá.

Panstvo nepohodlně posedává na vyřezávaných židlích, u prostřených stolů, politých ubrusů, zbytků z hostiny.

Oslavují úspěch. Prodali všechny masové přebytky, všechna vejce, všechno obilí. Nikdo se již nevzpouzí. Krávy dávají mléko, slepice snáší, koně těžce pracují na poli.

"Tak, a teď tanec!" zavrávorá velitel.

Těžkopádně se točí dokola, kymácejí se, přepadávají ve svých parádních uniformách od bláta, šlapou po zbytcích z večeře, raději by žrali z koryt, raději by pili vodu, než víno. Ale takhle to lidé dělají.

A oni jsou jako lidé. Jenom rovnější.

Ne, to ne! Nemohla to být pravda!
Pak se podívala na Benjaminův vážný výraz, na zoufalství v jeho tmavých očích, a všechno to na ni naráz spadlo.
Boxera odváží na smrt.
Na smrt.
Ne!
Napjala své staré svaly, opotřebované klouby zapraskaly, jak na ně vyvinula příliš velký tlak. Zoufale začala volat jméno svého druha, toho hloupoučkého koně, co každý den pracoval do setmění.
Kára nabírala na rychlosti.
Rozum jí říkal, že ji nemůže dostihnout, že se nemá ani snažit.
Pak se ale zevnitř vynořila Boxerova hlava.
Jenomže jeho boj dostat se ze zavřené káry byl stejně zbytečný jako její běh.

Nespokojeně sledoval, jak Boxer s předstíranou lehkostí nosí nové a nové kameny. Levé zadní kopyto mu nepřestávalo krvácet - jak by taky mohlo, když jej pořád takhle zatěžoval? - a na to přední zase viditelně kulhal. Kameny na jeho hřbetě se zdály pomalu větší, než byl on sám.
A přesto nepřestával.
Benjamin si povzdechl.
Přál si něco udělat. Klidně ho třeba praštit po hlavě, aby se konečně vzpamatoval. Aby si uvědomil, že nový mlýn není hodný toho, aby se on udřel k smrti.
Jak výstižné jeho myšlenky byly si uvědomil až když viděl odjíždějící káru s velkým nápisem "Koňský řezník a klihař".

Není to tak dávno, co zvířata sklesle pozorovala hostinu prasat a lidí a s hrůzou zjistila, že už nelze poznat, kdo je kdo. Farma zvířat byla dávnou minulostí – šťastnou, ale blednoucí vzpomínkou, kterou nahradila Panská farma, kde prasata vládla tvrději než dříve lidé.
Ale naděje nezemřela. Zvířata se v noci tajně scházela a plánovala.
Právě tuto noc měl přijít, konečně se ho podařilo přemluvit. Rozeného vůdce, tvrdého, nemilosrdného. Sjednotí je a povede do boje proti prasatům i jejich psům.
Vrátka chlíva zaskřípala, objevila se menší silueta. Střihla uchem, přehodila mrkev z koutku tlamy do druhého a představila se: „Jsem králík.“