Tajný život stromů

Věřím nyní, můj milý malý semenáčku, že jsme tě naučili, co musí vědět každý z nás, chce-li řádně a poctivě žít a růst. Znáš tajemství světla i tmy, pochopil jsi, co je společenství a vzájemné sdílení. Dokážeš rozeznat, co uchovat a čemu se vyhnout. Přišel čas se osamostatnit, přesto víš, že my ostatní tě neopustíme, co budeme živi, co budeš živ. A pokud by sis snad někdy zoufal, pohleď na své bratry, askety na holé skále, v létě rozžhavé, v zimě ledové. V celoročním půstu žijí, a přece dokáží růst. Vezmi si z nich příklad, v nich je naše naděje.

Přísvit ztrouchnivělého dřeva namířený přímo do tváře byl nesnesitelný. Veverčák zamhouřil oči a pokusil se trochu pohnout, ale jemné kořínky kolem zápěstí mu v tom zabránily.
“Nevím, co po mě chcete,” zanaříkal. “Jsem veverka. My si zásoby na zimu prostě zahrabáváme. A jsme hrozně zapomnětlivé!”
“Zahrabáváš bukvice uprostřed dubového lesa!” zaduněl kmen.
“Prorůsssstají námi,” syčely kořeny.
“Rozrážejí naše koruny,” skřípaly větve.
“Hyneme pod nimi, kradou nám sssvětlo!” ševelily listy.
Kořínky se utáhly ještě o trochu pevněji. Svit ztrouchnivělého dřeva zesílil. Veverčák polkl.
“Jestli tě ještě jednou přistihneme, jak rozmnožuješ buky v našem lese, nedožiješ jara, hlodavče!” zahučel temně starý dub.