DMD č. 27. pro 27. 4. 2021. Téma: Kolektivní hluchota

…ještě tam budem, dal bych si tu čtvrtou...breptá a pak v cizích botách utíká, až se zdivočelý mullet třese, spoléhá na kolektivní hluchotu a síly v pozadí, díky nimž letí, jako by měl motýlí křídla. Ta ženská sebranka pořádá lov na ženicha, on byl dodnes mrtvá schránka, půst ho svázal v řetězech svobody. Patová situace. Jeden den hrdinou a teď čekatel optimista shání antikoncepci pro veverku, která se jako vejce vejci podobá té lidské (podle starých mistryň, které měly patent na rozum). Rozkaz zněl jasně – zázrak moderní techniky dává právo být zapomenut, nadejde soumrak soumarů, udřených péčí o děti.

Letní noc.
Ptáci usínají. V dálce u vody cvrkají cvrčci, jednou zahouká sova. Vysvitne maličký měsíční srpek. V kempech spokojeně usínají lidé, na které se měsíc jásavě neusmívá skrz celtu. Potok šumí. Padá vlhký noční chlad.
"Romantická noc," šeptá si páreček milenců na noční procházce a neromanticky si musí svítit mobilem.
Noc je tichá.
Téměř.
Slyšíte-li ultrazvuk, nestačíte se divit.
Červi, brouci a pavouci šustí na zemi.
Ticho prořízne vřískot hlasitosti startující stíhačky v kratičkých pulzech a vyděsí všechny můry v okolí. Možná i ty noční.
Přilétá temný postrach všech členovců.
A ten na rozdíl od lidí slyší úplně všechno.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Kolektivní Hluchota.
"Ahoj, Viktorko," pozdravila.
"Ahoj, Hluchoto," pozdravila holčička, "Co ty tady?"
"Špatně slyšíme," odpověděla návštěvnice, "vyháníš nás, nebo vítáš?"
"Ani jedno z toho!" zakřičela Viktorka. "Chci vědět, kdo vlastně jsi?"
"Je nás víc, my jsme kolektiv!"
"Jémináčku, to se bude táta mlačit! Už je nás tu tlochu dost, víte! A copak umíte?"
"Neslyšet prosby, vyhnout se práci, neznat se ke společným úkolům! A dobře kritizujeme! V tom jsme mistři!"
"Moc se mi nelíbíte! Jste štědží? Máte doblá sldce?
"Cože? Co říkáš? Vůbec neslyšíme!"
A tak se Viktorka a Kolektivní Hluchota neskamarádily.