DMD Bonus č. 2 pro 7. 4. 2022. Téma: Přísloví

Jenovéfa přináší domů soubor květináčů bizarního tvaru. Pankrác pohlédne na jejich obal a povšimne si pojmenování Potato tower.
"Bramborová věž?" otáže se.
"Ano, bramborová věž, tatínku," dí Jenovéfa.
"To budeme doma pěstovat brambory?" reaguje Zdirad.
"Brambory si necháme jen na chatu, ale tady na balkóně v tom budeme pěstovat bylinky," upřesňuje Jenovéfa. "Zítra vyrazíme pro hlínu."
Rodinka vyráží do hypermarketu. Chlapi naloží do nákupního vozíku několik pytlů substrátu, Jenovéfa vybere pár sáčků semínek.
Doma se Jenovéfa vrhá do práce a věž z naplněných a osetých květináčů je brzy sestavena. A všichni se těší, až na povrch vyraší první výhonky bylinek.

K pokusu budeme potřebovat kapalinu tvořenou atomy vodíku a kyslíku v poměru 2:1. Příměsi nejsou na překážku.
Tuto kapalinu vložíme do prohlubně ve tvaru válce rozříznutého na poloviny (řez je veden ve směru geometrické výšky tělesa). Prohlubeň by měla být umístěna v geologickém materiálu nižšího stupně tvrdosti, a to tím způsobem, aby se kapalina v prohlubni pohybovala působením gravitační síly z jednoho konce prohlubně na druhý.
Cílem pokusu je prokázat vztah mezi hlasitostí zvuku vznikajícího v popsaném modelu a schopností kapaliny erozně působit na zvolený geologický materiál.
Hypotéza: ve vztahu platí nepřímá úměra, tedy čím nižší hlasitost, tím větší eroze.

Ve školním depozitáři bylo chladno a šero. Ticho zde nevládlo, ale Aleš Z. byl na podivné zvuky, či dokonce výkřiky v království Daniela von Draka zvyklý. Se zvýšenou opatrností však sledoval změny světla.

Modrý záblesk se ukázal v okamžiku, kdy zeměpisář přebíral od kolegy historickou mapu království českého.
Poltergeist Poplašňák hučel, sténal a vytvářel takové světelné efekty, až z nich bolela hlava. Nakonec se pokusil vystrčit Aleše z okna.

Kantor neměl na poltergeistí vtípky náladu. Přetáhl poltergeista mapou. Nedbaje jeho nepříliš hmotné ektopasmatické podstaty, mlátil poltergeista tak dlouho, až ten propadl zavřeným oknem.
"Kdo jinému, jámu kopá...!" vrčel přitom vztekle.

S prvním nádechem prorazil hladinu.
Byl zpátky na Basestar. Za tento týden už potřetí.

"Ty si prostě nedáš pokoj," povzdechl si místní Jedna, který mu podával ručník. Otřel si obličej a odhodil ho. Podle následujícího Jedničkova výrazu to asi nebylo správně.
"Musím to vědět…"
"Vědět co? Kdy se konečně zlomí? Kolika způsoby tě dokáže zabít? Nebo jak rychle se v pokojové teplotě rozkládá tělo?" Jedna nevěřícně zavrtěl hlavou: "Napadá mě jedno přísloví o kočkách…"

Usmál se. "Zvláštní, že si zvolil zrovna tohle. Má totiž ještě druhou část."
Když si trochu pospíší, třeba ještě stihne loď zpátky dolů na Novou Capricu.

Kurátorka nervózně poposedávala na židli a mnula v dlaních prázdný hrnek od cappuccina, jakoby z mléčno-skořicové sedliny mohla vyvěštit, co dělat. Byla zvyklá na ledacos, ale na klienty, co se skutečně snaží zapadnout, paradoxně její výcvik nestačil.
Ani ona, ani její svěřenkyně žmoulající v srstnaté ruce obsah již druhého balení papírových kapesníčků, do nichž poslední půlhodinu usilovně štkala, nebyly ve stavu tuto ironii ocenit.

„To prostě není juste du tout. I’m really trying sehr viel. Naozaj! Wciąż nic, kurwa!“ Raraška se zase rozplakala.
Čeština, franština, angličtina, němčina, slovenčina, polština… kurátorka musela uznat, že to polidšťování asi má vážně svoje meze.

„Au, ty seš aut, Viléme,“ lamentuje mentorka, „si udělám výlet do lesa, ne do prstence, tam je kamera na každým druhým stromě, a zbytky hodím zvířátkům, ju?“
„Zkažený? To se smí?“
„Nesmí, ale nikdo tě neuvidí.“
„To přece na věci nic nemění…“
„Mění, nemění, nebudeš zanesenej.“
Kdyby mlčel, nebylo by proč vyprávět náš příběh.
„Ty to tak děláš? Jakože… co se Dahua nedozví, jako by nebylo?“
„Odstup, satane pomatený,“ vyjekne jak kejklíř, co mu skřípnou prsty, „pana Serpense bych nikdy nezradila! A ven, dej si dva dny háó, ať se srovnáš!“
Zneklidněn klidí se, vida v jejích očích pobavený smích.

Na springfieldském jarmarku:

„Flandersi, co tady děláš?“
„Ehm, víš, Homere, našel jsem nějaké staré věci na půdě a říkám si, že je prodám
a peníze dám na kostel. Chceš něco?“
„Tu velkou knihu, tati!“
„Lízo! Ten starý, zaprášený kus papíru, co sotva drzí pohromadě?“
„Je to kus historie. Musí být vzácná!“
„Pff, historie. Víš, holčičko, to jsou jen triky jak z nás dospělých vytlouct prachy. Promiň, Flandersi, dej ji raději na aukci.“ Ušklíbl se: „Troubo.“
„Tati!“

...

Později v televizi:

„Na aukci byl prodán za deset tisíc dolarů výtisk knihy z minulého století...“
„Tati, to je ona. Co jsem říkala?!“
„Ou!!!“

Pří-slo-ví stálo napsáno na svitku papíru před ním. Jejich učitel Lan Qiren byl dnes ve velmi špatné náladě a zadal jim těžký úkol. Lan Jingyi měl společně se spolužáky napsat do dalšího dne esej na téma Pří-slo-ví.

Problém ale byl, že nevěděl, co to vlastně to Pří-slo-ví je. A neměl se doma koho zeptat.

Lan Jingyi se otočil na své spolužáky, jakmile Lan Qiren opustil učebnu. „Kdo z vás ví, co je to Pří-slo-ví?“ zeptal se, když nikdo jiný nechtěl promluvit.

Ostatní tři se na něj dívali, jako by spadl z nebe. Nevěděli.

„Pojďme se zeptat Seniora Weie,“ povzdechl si.

Prostorný pokoj, Tony Stark a drink. Kdo by odolal?

Marná snaha. Loki, přesvědčený o své výjimečnosti, odmítal jakoukoli dohodu.

„Zkus si to spočítat. Tvůj brácha, polobůh, supervoják, legenda, která je pořád dost živá, chlap, kterej dokáže vzteky zezelenat, párek elitních zabijáků a ty, drsňáku, jsi je dokázal všechny naštvat.“

„To byl plán.“

„Ne moc dobrej,“ uklíbl se Stark.

„Mám armádu.“

„My máme Hulka.“

A Loki brzy zjistil, že urážet monstrum v barvě hrášku nebylo to pravé ořechové, zvlášť, když s ním mlátilo o podlahu, jak s hadrovou panenkou. Musel ustoupit.

„Kdyby vám to nevadilo, teď bych si ten drink dal.“

„Teda, pane řídící, klobouk dolů,“ potřásl stařeček uznale hlavou a nabídl Danielovi vodu.
Bylo horko, s povděkem se zhluboka napil.
„Vydržel bych je poslouchat hodiny! Náš velebnej pán si zakládá na našem kostelním sboru. Haž mu povim, jakej voni maji hlas!“
Daniel se zasmál. Svaly ho sice bolely, ale přesto se cítil uvolněně, jako už dlouho ne. Svůj díl na tom samozřejmě měl i ten zpěv. Hudba očišťovala, ať už byla v jakékoli podobě.
„Poslouchají,“ pokračoval děda, „kde se naučili tak kosit? Takovej fortel, to se hned tak nevidí.“
„Jsem ze statku. S kosou jsem musel dělat už jako kluk.“