DMD č. 19. pro 19. 4. 2022. Téma: Hlasy z hlubin

Při zpětném pohledu to v té zatracené složce všechno je. Tichá je na pokraji výbuchu vzteku, protože ji četla milionkrát, ale nikdy ji to nenapadlo. Všechny ty oběti na ni z hlubin času volají obvinění. Nebo je to možná její svědomí. Za těch pár týdnů jsem pochopil, že to ji žene kupředu.

--

Všechny ty důkazy, všechny ty stranou odsunuté zvláštnosti! Mrtví ptáci, mrtvé myši, kočičí chlupy tam, kde by žádné být neměly. Náhle mizející stopy magie, znetvořené a umrtvené do nepochopitelného. Dokonalé mimikry a přitom při zpětném pohledu jasná, do očí bijící vodítka!

"Pojď se mnou, Matěji, něco ti ukážu."

Komisař Laurence, Alice Avrilová a Marlene seděli jednou v komisařově kanceláři u stolu. Marlene se komisaře zeptala: "Jak se vlastně ta Vaše milovaná jmenovala?"
"Eufrázie," odpověděl smutně komisař.
Marlene začala nadšeně vyvolávat: "Eufrázie, ozvěte se z hlubin a promluvte k nám." Alice se tvářila udiveně a na popis výrazu komisaře Laurence by pár slov vůbec nestačilo. Byl na jednu stranu otrávený a na druhou zase smutný.
Když najednou zhasla svíčka, všichni se lekli. Marlene se zeptala: "Jste tu?" Najednou se začala hýbat destička po tabulce.
A Marlene začala číst: "A-N-O."
Alice Avrilová řekla: "Teď to zkusím já. Pomáhám komisaři?"
"N-E!"

Vědci, kteří v roce 2015 nahrávali písně velryb, nevěděli, že jsou na prahu malého objevu. Po zkoumání zjistili, že kytovci zpívají písně podle toho, z jaké části oceánu pocházejí. Základy jejich písní se dají rozdělit na tři místa. Centrální části Tichého oceánu, západ Tichého oceánu a vody na východě Austrálie. Dokonce bylo zjištěno, že na planetě existuje jedno místo, kde se velryby scházejí s velrybami patřící do jiné části oceánu, a navzájem sdílejí své písně. Některé z velryb pak své písně upraví podle toho, co slyší od ostatních velryb. Tak může každá velryba za svůj život svou píseň několikrát změnit.

"No, no, no. Nein!" Královský inženýr se probíral plány, jež mu byly předloženy k posouzení. Rakouští urbanisté a architekti byli možná odborníci, ale chyběla jim zkušenost mistra z Londýna.
"Navrhnu vám to raději sám. Dejte mi papír..." A už se ztrácel ve svém díle. "Nemůžete dimenzovat kanalizaci jenom na dvacet tisíc obyvatel. Myslete na budoucnost, čtvrť poroste."
Na všechny práce dohlížel osobně, jeho dílo muselo být precizní. Bloudil hlubokými tunely, a když bylo něco špatně, nesly se podzemím jeho hodně hlasité nadávky.
Tři roky skoro neviděl slunce, ale jeho dílo se v Praze stejně jako v Londýně používá až dodnes.

„Je médium. Stejným způsobem, jakým přitahuje tvory z rozhraní, přitahuje magii. Ta reaguje na její pocity. Rozzlobíš ji, smete tě. Jsi-li s ní zadobře, hýčká tě. Nevšimla sis, že naše schopnosti se v poslední době vylepšily? Tak funguje mezolavita. A ona je mezolavita. Teď už to vím jistě.“
„Ale v našem světě už skoro žádná magie není…“
„Na povrchu ne. Ale co my víme, co se skrývá v hlubinách?“
„Světa?“
Gonny pokrčí rameny. „Snad. Možná. Nebo v rozhraní… V každém případě si musíme dávat pozor. Nejvyšší čas s tím naučit Medu zacházet.“
„Ty to umíš?“
„Nevím. Ale zkusit to musíme.“

Hodné holky poslouchají. Uznávají autoritu, nediskutují, neodporují, v žádném případě neposlouchají hlasy z hlubin temného podvědomí. Když to udělají, okolí bývá pohoršeno. Když se dívka převlékne za obří plyšové zvířátko, když to rozjede na parketu jako profesionální tanečnice, když do sebe obrátí pivo a slova, co lezou ven, patří do kanálu. Důvěřivý chlapče, tvá dívka je na tebe schopna vybafnout ze zálohy, nachytáš ji, jak si pouští brutální horory. Uprostřed večera se náhle zapomene, odpojí sluchátka z počítače a ty slyšíš zvuk kácejících se zombíků a výstřely ze samopalu či brokovnice. Hodné holky patří do pohádek. Smiř se s tím.

Seděly před restaurací, popíjely frappé.
“Holky, není to nádhera?”
Anna přikývla, když vtom odkudsi zazněla známá melodie.
Vide 'o mare quant’è bello,
Spira tantu sentimento…
Hlavou jí prolétla vzpomínka. Maličký byt, starý gramofon, pár ohraných desek. Víc nepotřebovali.
Ona a Petr. Středoškolská láska. Svatba, první společné dny.
“Aničko?” Karolína pohlédla na kamarádku, které stékaly z očí slzy. “Děje se něco?”
“Ta hudba. Připomněla mi…”
Zmlkla. V tu chvíli zas tančila se svým mužem, který jí přes propast času zpíval:
Lásko odlétlas jak chmýří,
moře dělí nás svou šíří,
oči mé se těžko smíří
s tím, že nevidí se v tvých…

Světlo se jí zařízne do očí. Reflexivně si je zakryje paží. Zavíří popel. Olena se rozkašle.
Opatrně vstává. Země ji pouští s nesouhlasným mručením odněkud z hlubin.
Smete ze sebe popel a bláto. Uprostřed kruhového spáleniště zůstal její otisk v zemi.
Dva kroky. Zaváhá. Tady někde začínaly čáry pečeti. Opatrně smete popel.
Nic. Čáry nikde. Sebedivočejší magie je zemi jedno. Byla tu před lidstvem a bude i po něm.
Mávne rukou. Popel se líně rozprostře mezi stromy. Magie koluje jejími žilami, jako kdyby byla vždy její součástí, schovanou kamsi za okrajem zorného pole.
Poděkuje zemi.
Pak si otevře portál.
Domů.

„Táhni zpátky do Ruska!" řve na mě stokilový chlap a už se napřahuje k ráně. Jak na tohle přišel, netuším.
Snad vypadám moc slovansky, všichni moji předci, kam paměť sahá, byli totiž rodem Češi, za což jsem se vždycky trochu styděla.
Dlouho se pak bojím, kde na mě zase někdo takhle zčistajasna zaútočí.

Přešlo pár let. Být za Rusku je najednou horší než kdy dřív a vzpomínka se znova vtírá.
Možná bych měla nosit modrožlutou stužku už pro vlastní bezpečnost. Jenomže stužky mi připadají strašlivě zbytečné, když vytáčím číslo do Kyjeva a ptám se, jestli jsou tam všichni v pořádku.

Že se za dveřmi neposlouchá, vštípili Samuelovi už v brzkém věku. A tak by to úmyslně nedělal. Jenže toho dne pršelo a on se ve svém pokoji nudil. Začal tak bloumat po chodbách, když tu zaslechl hlasy z hlubiny dědovi pracovny.

"Jedno ti musí nechat. Aspoň si vyhodil tu flundru, když už se Sean rozhodl nechat si toho bastarda na krku," zasmál se dědův host.

Samuel rychle couval pryč.

"Co tu děláš?" ozvala se Samuelovi za zády Viola.

To není moje matka, došlo Samuelovi. Viola nechápala co se děje. Pokusila se Samuela pohladit, ale vysmekl se jí a utekl pryč.