DMD č. 27. pro 27. 4. 2022. Téma: K pramenům

Harry se zarazil, když uslyšel ostrou hranu znějící v Severusově hlase. Bylo to jako návrat zpátky do doby, kdy si Severus myslel, že nejen Popletal je nebetyčný idiot.

„Omlouvám se,“ zamumlal a lehce se dotkl Severusovy ruky. „Všechno je v pořádku. Byl to jen další Popletalův trapný pokus, jak se dostat ke ztracené moci. Je to zoufalec,“ povzdechl si a sledoval, jak Severusovo tělo opustilo napětí, jak se zhluboka nadechl a trochu sklonil hlavu, snad aby skryl výraz úlevy.

Harry neodolal a natáhl ruku k pramenům dlouhých černých vlasů, které skryly Severusovu tvář, a opatrně mu je odhrnul za uši.

Vrať se k pramenům
Najdi kořen trápení
Odhal své vnitřní dítě
Bude se choulit

V bolesti

Moudří říkají Ti
Tak se snaž
Musíš to zvládat
A nejlépe sama

To tak

Ráno cestou do práce
Trolejbus přehlédnout
Přes stojící náklaďák
Když jede ze zastávky

Nezabije Tě

Když v noci nespíš
A ráno máš jít dál
Marně se nebe ptáš
Jak najít cestu ven

Z hlubin

Žít když naděje schází
Ptát se slunce za mraky
Proč vychází i v dešti
Den na cestu vyprovodí

Ač nechce

Vrať se k pramenům
Jen ke kterým z nich
Když vyschly všechny
Před časem tak pradávným

Adam a jeho přátelé si už vedli boha do krčmy, když v tom se před nimi objevil starší muž.
"Tatínek!" zhrozila se Anežka. Ovšem ten si jí nevšímal, rovnou se pustil do nadávání bohovi.
"Dostal jsem se k prameni zla! K tobě! Ty mi budeš kazit děti! Nabádat je dávat relikvie čarodějnicím a dělat pasti na zahradníky!" křičel otec.
"Ale to já nebyl!" ohradil se bůh. "To si vymyslel tady Adam."
"No, víte, to nebyly pasti na zahradníky, ale na tohohle boha ze stroje!" vysvětloval Adam.
V tom se do debaty vložila Eliška. "A jak víte, co jsme tu dělali?"

Zatímco Frances se snažila získat vládu nad lodí, pan Keith vedl své muže do jejích útrob. Poháněl je spravedlivý hněv. Avšak obránci nedali ani píď zadarmo. Palubu Margarity zaplavila krvavá řež. Řinčení tesáků. Štěkot mušket z ráhnoví.

Probili se na orlop. Pan Keith si otřel krev z čela. Nad hlavou stále slyšel ryk boje.
“Pane! Jsou tady!” křikl námořník od průlezu do podpalubí. Rozběhl se k němu.
Byli tam. Spoutaní. Schoulení k sobě co nejdál z dosahu páchnoucí vody.
“Dostaneme vás odsud!”
Sestoupili dolů. Ledové prsty stoky sevřely lýtka.
“Pan Milton, pane. Je na tom zle,” hlesl jeden ze zajatců.

"Draci nám sebrali jednoho syna a ty mě připravíš o druhého?" křičela Viola na Seana, když se dozvěděla o Samuelově odjezdu. "Tohle ti nikdy neodpustím!"

"S tím dokážu žít," pronesl tiše Sean a Viola jen překvapeně zamrkala. "Dokážu snést, že mě manželka nenávidí. Budu pramen té nenávisti živit klidně každý den. Ale ať mě draci spálí - nenechám v Samuelovi vzklíčit nenávist k sobě samému. Jeden syn nám zemřel. Odmítám sledovat, jak si ničí duši ten druhý. Pokud si myslí, že mu pomůže odjet k Nimanovi, kdo jsme abychom mu bránili?"

Viola věděla, že odjezd Samuelovi nepomůže. Přesto jeho touhu chápala.

HuaiSang si povzdechl.
"Tušil jsem to," vydechl. "Procitám na místech a nepamatuji si, jak jsem tam došel. Ztrácím minuty, hodiny, dny...," koutky mu zacukaly, "je to tak v pořádku, půjdu za Da-ge..."

Wei WuXian něco takového nemohl akceptovat.
"Možná ano, možná že ne," poklepal si prstem o nos. "Proč jsi mi to neřekl, předtím?"

HuaiSang mu věnoval pichlavý pohled. "A proč bych měl?" V jediné otázce výčiky schopné pojmout celý svět. Všichni jste měli své životy. Všichni jste mě opustili...

Wei WuXian měl však silnou hroší kůži. "Můžu ti pomoct."

HuaiSang uhnul pohledem.

"Řekni mi, jak to všechno začalo?" naléhal.

Za chvíli nás máma zavolala a řekla, abychom napsali tátovi. Marta šla hned psát. Martin řekl:
„Mami, já to napíšu až večer.“
Máma se sice na Martina zamračila, ale nakonec mu to dovolila.
A mně se sice moc nechtělo, ale už jsem to tak dlouho sliboval mámě, že se mi nechtělo odporovat, a Marek jen řekl, že to napíše až zítra a že si to dneska promyslí, co v tom dopise napíše. Hned jsem šel psát dopis a v dopise bylo toto:
Milý táto
Jak se máš? Já se mám docela dobře. Už se těšim na moje narozeniny. (…) Pusu Patrik

Jaké sny se zdají mé múze, když spí? Když její jemný dech cítím na dlani, když mírně našpulené rty zlehka odfukují, když hledím k jejím ve vlnách splývajícím vlasům, které ji zakrývají čelo a rozčepýřeně halí levou tvář.

Kdesi tam v myšlenkách snad kráčíme za zřídlem vášně, za krůpějí lásky, jež se jako zlatá rybka schovává za závojem vodní tříště padající na vyprahlá skaliska života – žíznící po vláze, a přece se každým příbojem vypínající a čnící nad vzdouvající hladinu.

Možná ta nožka vykukující spod peřiny odejde se mnou a zavřevše za námi dveře budeme konečně volní.

Múzo má probuď se!

Čarodějky ještě mnohokrát slyšely dětské „Už tam budem?“ než zahlédly bránu do světa lidí a prošly skrz ni domů, do hor Beraní hlavy. Pomalu kráčely zapomenutou stezkou, znaveny dlouhou cestou. Stařenka nesla na zádech Žuchlíka, Magráta Bobíse. Oba kluci spali.
Lesní ticho rušilo jen jemné šustění listí v ozvěně kroků, namáhavý dech obtěžkaných žen a kradmé poskoky divoké zvěře.
Náhle Bábi sešla z cesty a sehla se k hromádce listí. Stařenka s Magrátou zůstaly stát.
„Chudák Justus,“ pronesla Bábi a zatlačila mu oči.
„Elfové?“ zeptala se Stařenka.
„Nejspíš. Ale už jsou dávno pryč, nejsou tady moc cítit.“
„Odneseme kluky domů.“

Bolelo to jeho i ji, když se spálené žitné pole pod náporem magie znovu zazelenalo. S každým dalším klasem byla bolest horší. Ona před ní utekla, aby se skryla. Jeho zranila pochybností.
Když zmizela a on dál nejedl její jedy, nenapájel se její záští a nedýchal její hněv, začal se měnit. A bolest, která ho bodala jako led, sníh a mráz, byla dobrá bolest.
Díky ní si uvědomil, pro co byl stvořen.
Co má být.
Co chce být.
Dobrý duch sklizně, ne žhář.
Tak ho našli, drobný plamínek ve vrbové kleci. Klec zničili a jemu dali kopřivy, sůl a odpuštění.